První den v novém světě

Pojď se mnou. Nemůžeš od něj čekat nic dobrého. Je to známý výtržník. To dřevo nepotřebuje pro sebe, dostal trest od Pretoriánů za nějakou lumpárnu, ale jemu samotnému jdou ručičky dozadu. Nech ho být."
Jako by něco tušil, zarostlý muž se tu náhle znovu objevil a se zlověstným výrazem se vrhl k Heratrix a druhému muži. Strhla se hádka. Dívka už se začínala bát, že se muži spolu snad porvou, ale když ten příjemnější pohrozil zarostlému Pretoriánskou gardou, zarostlý jí znechuceně hodil k nohám hrst měďáků a procedil mezi zuby: "Tu sekyru si můžeš nechat. A už mi nelez na oči, ty malé hádě!" Posbíral zbylé větve a zmizel na lesní pěšině.

"Máš hlad, viď?" podíval se na ni muž.
Přikývla.
"Pojď, zrovna jsem se chystal jít na ryby. Umíš chytat ryby? Naučím tě," usmál se na ni.
Došli skoro k hradbám a zastavili se nedaleko mola. Muž vytáhl z batohu rybářský prut a začal jí vysvětlovat, jak připravit návnadu, jak ji uchytit na háček, jak nahodit a čekat... čekat... čekat...

Poprvé se pořádně rozhlédla kolem sebe. Město v zapadajícím slunci zářilo, pískovcové hradby vypadaly v jeho světle jako zlaté. Mořské vlny tiše šuměly a tvrdohlavě narážely do břehu. Od městské brány se blížila dívčí postava v zelené tunice. Kráčela plavně, vypadalo to spíš jako by se vznášela kousek nad zemí. Směřovala k nim. Heratrix si všimla, že i muž ji zpozoroval a úplně zapomněl na cukající se udici. Dívka připlula až k nim a mile se usmála. Heratrix ji fascinovaně sledovala. Dívka lehce kývla na muže, ten zamrkal, jako by se právě probudil z nějakého snu a galantně ji pozdravil.
"Ty asi nejsi zdejší, viď?" obrátila se dívka k Heratrix a prohlížela si ji od hlavy k patě.
"Já jsem An," usmála se zářivě. Přistoupila k Heratrix, objala ji a políbila na jednu a na druhou tvář. Heratrix ucítila jemnou směs vůní lučních květin, santalového dřeva a čehosi vábivého, co jí utkvělo v paměti, ale nedokázala rozpoznat, k čemu ta vůně náleží.
"Já... nevím, jak mi říkají... nevím, kdo jsem, a nevím, proč jsem tady..." vyhrkla Heratrix a náhle ji zaplavila vlna zoufalství, bezradnosti a studu.
"Neboj se, pomůžu ti," pohladila ji dívka v zeleném.
Heratrix překvapeně zamrkala. An už mezitím popadla ulovené ryby a opodál je zručně vyvrhla a začala je porcovat.

Ryby se pekly nad plápolajícím ohněm a moře se tiše halilo do padající noci. Muž i dívka v zeleném ochotně poučovali Heratrix o městě Thyris, perle jihu. O jeho obyvatelích a zákonech, o nepsaných pravidlech. O skvělé budoucnosti, která tu na nově příchozí čeká, pokud jsou připraveni přiložit ruku k dílu.
"Co vlastně umíš?" zeptala se An.
Heratrix se zamyslela. Snažila se vybavit svůj dávný život, který vedla, než se dostala na tu prokletou loď. Bylo to jako vzpomínat na knihu dávno zapadanou prachem.
"Nevím," řekla zamyšleně. "Ale možná bych mohla dělat... třeba švadlenku? Ano, to je dobrý nápad, bude ze mě švadlenka!" nadchla sama sebe tou myšlenkou. "A vám," obrátila se na muže, "věnuju první slušnou košili, kterou se mi podaří ušít. Za to, že jste mi pomohl od toho hulváta tam v lese."
Všichni se uvolněně zasmáli. Ryby už byly snědeny, oheň dohoříval a okna Thyrských domů postupně zhasínala.
"Máte kde spát?" otázal se starostlivě muž. "Nemám sice svůj dům, ale často bývám v místním dole, dá se tam docela pohodlně přespat."
Heratrix pokrčila rameny. "Včera jsem usnula v nějaké stáji, bylo tam teplo a sucho."
"Půjdeš spát ke mně," oznámila An.
"Ale... to přece..." Heratrix zaváhala nejen ze slušnosti. Proč se k ní ta dívka chová jako dobrá známá? Vždyť se dnes potkaly poprvé v životě...