Abegoth

13. červen 2008 | 01.39 |
blog › 
Abegoth

O několik týdnů později byla příhoda zdánlivě zapomenuta. Gor navštěvovala Anin domek v Thyru celkem pravidelně, někdy se stavila na kus řeči, jindy přinesla něco dobrého z andorského tržiště. Bylo zvláštní, že málokdy přišla ve chvíli, kdy byly doma obě obyvatelky společně. Heratrix tomu však nevěnovala velkou pozornost. Většinu času snila o tom, jaké to bude, až bude vyhlášenou Thyrskou švadlenkou, a přemýšlela, jak to zařídit (prozatím se aspoň přihlásila do Thyrské Akademie, kterou vedl pan Alkin de Serevin). A taky jak si vydělat nějaké peníze, protože se cítila hloupě, že své kamarádce nijak nepřispívá na nájem ani společné jídlo.

K prvnímu kroku jí pomohla An – vytáhla z truhly starý kolovrátek. (Když se Her divila, kde k němu An přišla, raději stočila řeč jinam, ale v takových situacích se už Heratrix naučila příliš po ničem nepátrat.) Ke druhému kroku ji zase přivedla Gorlae. Vyrazily si spolu na procházku do přírody kolem Andoru a Gor ji zavedla k několika veřejným polím s bavlnou. Heratrix nikdy takovou rostlinku neviděla a nazývala ji "květinovou ovcí". Po několika dnech a mnoha poraněných prstíkách se Heratrix naučila spřádat na kolovrátku své první nitě.

"Her," řekla jí jednou s tajemným výrazem Gorlae. "Pojď se mnou, ráda bych tě někomu představila. A vezmi si ty růžové šaty, moc ti sluší!"
Her byla na její tajnůstky zvyklá, ustrojila se a vyrazily do hlavního města, Andoru. Prošly kolem městské banky – Heratrix vždycky oněměla úžasem z její majestátní mohutnosti – a zastavily se před dveřmi obchodu cechu Strážců. Gor se na Heratrix povzbudivě usmála a první vstoupila dovnitř.
Za pultem se bavili dva muži středního věku. Gorlae nenuceně pozdravila a z výrazu obou mužů bylo patrné, že je zde váženou zákaznicí.

"Tak copak to bude dneska, slečno?" zeptal se uctivě jeden z obchodníků.

"Pro mne dnes nic, Falathrime," řekla Gor poněkud povýšeně, "pokud ještě nemáte hotovou tu vyšívanou kazajku pro Herolda Imotepa."
Druhý muž při zaslechnutí Imotepova jména zamrkal a nevědomky si druhou rukou stisknul levé předloktí.


Gor si ničeho nevšimla, obrátila se k němu a oslovila ho: "Ráda bych ti někoho představila, Abe. To je Heratrix, velmi šikovná švadlenka." Her chtěla protestovat, že zatím umí jenom bavlněné nitě a i ty vypadají jako už jednou použité, ale Gor ji významným pohledem umlčela.

"Her, to je Abegoth, můj dobrý známý a zároveň vyhlášený mistr řemesel," pokračovala Gorlae.
Heratrix se usmála a lehce se uklonila. Pak s podivem zaznamenala rychlý sled drobných událostí. Abegoth krátce pohlédl na svého kolegu a ten s významným úsměvem odešel do vedlejší místnosti. Potom se Abegothův pohled vrátil k Her a po jeho tváři přeběhl zvláštní výraz, který zahrnoval také zčervenání obou uší. Na dovršení všeho se Gor spokojeně usmála a s neurčitou omluvou zmizela ze dveří.

Heratrix byla poněkud zmatená. Netušila, do čeho ji to Gorlae navlékla, ale ten muž, Abegoth, na ni působil celkem sympaticky, a proto jen trochu rozpačitě přešlápla na místě.
Abegoth jakoby se náhle probral, začal jí nabízet něco k pití a židli k sezení.
"Takže vy byste chtěla pracovat pro mne a pana Falathrima," řekl se zkoumavým pohledem. "A copak umíte?"
Heratrix polkla. Tak tohle jí tedy Gor neřekla. Ale příležitost se prý má chytnout za pačesy!
"Ano to bych moc chtěla! Studuji v Thyrské akademii! Vy byste mě vzal?" vyhrkla nadšeně.
"Já rozhodně," zakřenil se Abegoth.


Potom nasadil přísný výraz: "Musíte ale počítat s tím, že v našem cechu není místo pro lenochy. Pracovat se musí každý den, od nevidím do nevidím, protože zakázek máme stále dost. Když něco neumíte, tak se to naučíte. Žádné výmluvy nestrpím. A výkony budete podávat perfektní, protože cech si nemůžeovolit zkazit svou dobrou pověst!"
Heratrix chvíli horlivě přikyvovala, ale pak v ní převládl smysl pro čest a váhavě se přiznala: "Jenže... abych pravdu řekla, vlastně neumím vůbec nic. Patřím sice do Thyrské akademie, ale zatím moc krátce, než abych už se něco naučila... Umím nitě," dodala nakonec spravedlivě.
Muži zacukaly koutky. "Jsem přesvědčený, že to zvládnete. Sám vás, ehm, osobně povedu. Jestli chcete, můžete se stát mojí učednicí."

Po rozloučení v obchodě Her rozjařeně zamířila zpátky k Andorské bráně, na cestu do Thyru. Na lavičce pod košatým stromem seděla An, která ji zjevně už nějakou dobu pozorovala. Netvářila se právě nadšeně.
"An! Představ si! Dostala jsem svou první..." vrhla se k ní Heratrix.
"...práci. Já vím," dořekla za ní kysele An. "Myslela jsem, že chceš zůstat v Akademii."
"Ty nemáš radost?" zarazila se Heratrix. "Budu moct přispívat na nájem, kupovat jídlo a věci..."
An sklopila oči.
"No tak, An...?" nechápala Heratrix.
An jí objala kolem ramen. Tiše, možná spíš pro sebe, řekla: "Nemusíš přece přispívat na nájem. Peněz máme dost... jídla a věcí taky. Co ti chybí?"
"Jenomže to všechno platíš ty, An. A já tě nechci zneužívat."
"Proč ti vadí, když ti dávám dárky, Her?"
Vyvalila oči. "Protože ti to nemůžu nijak oplatit, An, tak proto..."

Domů došly mlčky. Až přede dveřmi řekla An pomalu: "Rozumím ti a nebudu ti bránit. Rozhodni se, jak cítíš."
Toho večera se Her neusínalo snadno.

Druhý den ráno Heratrix vyrazila do Andoru, aby oznámila Abegothovi, že by ráda nastoupila do učení. Přijal ji ve svém domě, ukázal jí materiál a kolovrátek a přikázal, aby do večera upředla co nejvíc nití a příze z vlny i bavlny. Heratrix byla nadšená. Práce ji bavila, zpívala si a špulky nití byly čím dál tím krásnější. Domů se vracela s úsměvem na rtech, což přeci jen maličko obměkčilo An, která se jinak na její pracovní aktivity dívala skrz prsty.

Když uplynul asi týden, kolem poledne vtrhl Abegoth do domu a už od dveří volal: "Máme ohromnou zakázku! Bude se pracovat dnem i nocí, žádný odpočinek...!" Her se musela v minutě naučit tkát hrubou látku z ovčího rouna. Stav byl rozvrzaný a těžký, ale na jedné jeho straně kvapem ubývala přadýnka, zatímco na druhé straně stavu se vršila hromada sukna. Ani si nevšimla, že za okny už padla hluboká tma. Utkala poslední loket sukna, očistila stav a sbírala látku, aby ji uklidila do veliké kované truhly v zádveří. Abegoth pobíhal kolem stolu a chystal talíře a poháry. Heratrix všechno sukno pečlivě uložila a zaklapla víko.
"Slečno, pojďte se najíst, odvedla jste dnes dobrou práci," pozval ji ke stolu.
Her chvíli zaváhala, ale zakručení žaludku ji prozradilo. Abegoth se rozesmál a ona se ke smíchu s úlevou přidala. Když se najedli (nutno uznat, že jídlo i pití bylo výborné), Her si přes ramena přehodila svůj vlněný plášť.
"Nashledanou zítra, pane Abegothe," rozloučila se ve dveřích.
Abegoth se otočil: "Děvče bláznivé, pomátla jste se na rozumu? Kam chcete jít, teď, na noc?"
"Musím domů, čeká mě kamarádka. Měla by o mě strach, kdybych nepřišla."
"A myslíte, že by měla menší strach, kdyby věděla, že se touláte po andorském předměstí o půlnoci?" prohodil ironicky.
Usmála se, ale odhodlaně vykročila do tmy.

Prošla kolem několika domů s rozsvícenými okny. Když se chystala přeběhnout kolem nepříjemně tmavého houští, ucítila, že ji kdosi chytil zezadu za ústa a strhl ji z cesty do temné noci. Chtěla zakřičet, ale nedostávalo se jí dechu. Velká, hrubá a smradlavá ruka ji držela pevně, zatímco druhá jezdila po jejím těle ve snaze nalézt váček s penězi, šperky a jiné cennosti. Nic z toho však Her neměla. Muž sprostě zaklel, vztekle s ní smýknul do křoví, ale pustil ji živou.
Zmizel tak rychle a tiše, že Her byla chvíli v pokušení si pomyslet, že se jí to vše jen zdálo. Otlačená ústa ji však bolela a po celém těle ještě cítila jeho odpudivé pracky. Sebrala se ze země a s potlačovaným děsem doběhla k Abegothovým dveřím. Zabušila.

"No co je, co je! Hoří?!" ozvalo se zevnitř mrzutě.
Her se nevzmohla na odpověď, jen se sesula k prahu dveří jako hromádka neštěstí.
Šouravé kroky došly až ke dveřím, cvakla klika, Abegoth se nadechl a do nočního ticha se rozlehlo několik peprných výrazů. Potom zakopl o něco na zápraží.
"Proboha! Her! Co se stalo?"
Popadl dívku za ramena, zvedl ji na nohy a víc dovlekl než dovedl k nejbližší židli. Svoji přisunul vedle. Polekaně si dívku prohlížel a když neshledal žádnou krev, vzal ji kolem ramen a lehce pohladil po vlasech.
Teprve teď z ní spadla panická hrůza a rozplakala se.
"Tam... venku... tam jak je to křoví... nějaký..." otřásla se.
"Co ti udělal?" vylítnul Abe okamžitě na nohy.
Zavrtěla hlavou. "Jen mě chytil, a když nenašel peníze, tak mě pustil."
Abegoth vyběhl na ulici, chvíli zíral do tmy a pak se zase posadil, znovu ji objal kolem ramen a konejšivým hlasem něco broukal. Her se pomalu uklidňovala. Cítila čpavou vůni Abeho kožené zástěry, vůni ovčího tuku ze zpracovávané vlny, jeho pot a hřejivou přítomnost někoho, kdo je silnější a připraven ji bránit. Cítlila se... zvláštně, tak v bezpečí, jako ... jako když byla malá...

Únava, šok a i uklidňující Abegothovo pobrukování udělaly své – v Her najednou jakoby vše vybuchlo. Začala mluvit a nebyla k zastavení. O tom, že netuší, kdo je, neví, proč je tady, a i když se touží vrátit domů, nemá ponětí, kudy a kam by se měla vydat. Mluvila o nespravedlnosti světa, který dovoluje mocným, aby ukradli slabým jejich celý život jen pro své pochybné hry na Osud. O mágovi s bílými vousy a o záblesku světla v její hlavě, který jí navždy sebral domov, rodinu a minulost. O malé kajutě na veliké lodi, o bouři a zběsilých vlnách, o kamenech na břehu, kde se probudila dalšího rána. O svitku, na kterém stálo... Vrať to, cos nenalezla, tomu, jenž to neztratil.
Tomu, jenž je čisté duše a statečného srdce...

"Nemám nic! Natož něco, co jsem nenalezla," dodala se zlostným pitvořením. "A jak mám asi tak vědět, kde je ten, co to neztratil?!"
Abe ji jen tiše naslouchal s rukou kolem jejích ramen a přitiskl ji ochranitelsky k sobě tak, že se chtě nechtě opřela o jeho rameno. Unaveně si na něj položila hlavu a přestala mluvit.
Její vlasy ho zašimraly na krku. Jako by si uvědomil, kde je a co tam dělá, trhl sebou. Her se lekla a poplašeně se mu podívala do obličeje. Viděla, že je celý rudý, a pro jistotu zčervenala taky.

"Eh, promiň, já..." začal Abegoth rozpačitě.
"Ne, ty promiň, to já jsem..." skočila mu dořeči Heratrix.
Oba ve stejnou chvíli s trhnutím poposkočili na židlích pryč od sebe. Rozesmáli se a čím víc se smáli, tím rychleji z nich opadávalo trapné napětí.

"No, doufám, že už mi věříš, že není dobrý nápad procházet se potmě nočním předměstím," řekl po chvíli Abe jízlivě. "Pojď nahoru, nechám ti tam volnou svoji postel... pssst, to je příkaz mistra jeho učedníku!"


(Říjen 2007)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.33 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář