Zlaté dary

Velká zakázka byla úspěšně vyřízena, ale pro Her to znamenalo mnoho hodin prosezených nad kolovrátkem, mnoho kapek červené krve na jejích prstících, když z nepozornosti či únavy jehla projela látkou příliš hluboko, a také mnoho nocí, které Heratrix strávila v Abeho domě, protože bylo příliš pozdě, než aby se noční tmou vracela do Thyru. Abe jí skutečně přenechal nejen svou vlastní postel, ale prakticky celé horní patro domu a sám přespával v přízemí, na pracovních stolech sražených po dvou k sobě. Alespoň symbolické pohodlí mu představovalo pár kožešin pod zády a role hrubé látky, na kterou si zvykl pokládat hlavu. Her to bylo hloupé, a proto se mu snažila vše vynahradit péčí okolo domácnosti a stravy. Abe k ní brzy získal takovou důvěru, že jí na oplátku svěřil nejen klíče od celého domu, ale také od ohrady s ovcemi a soukromého pole bavlny.

Lidé si o nich začali špitat leccos a Her několikrát napadlo, že jsou i tací, kteří tyto řeči nejspíš velmi rádi podporují. Kolem Thyrského domku, který Her pokládala za svůj domov a kde trávila společný čas s An, se nápadně často začala motat Gorlae. Ne však proto, jak se Her zpočátku domnívala, aby se snažila zaujmout její přítelkyni An. Gor chodila na návštěvu ve vší počestnosti, chviličku s An povykládala - a před odchodem se nenápadně zmínila, jak jde Heratrix práce u Abeho k duhu, optala se, jestli Her opravdu tak často přespává v Andoru, anebo že Abe o sebe teď nějak víc dbá, než míval ve zvyku.

Her byla přesvědčená o tom, že An se takové řeči nemůžou dotknout. Hned z první výplaty většinu peněz utratila za roztomilý zlatý náramek, umně zdobený jemným tepáním. Donesla ho An s hrdostí a láskou. Bodlo ji u srdce, když si uvědomila, že takových šperků, a ještě mnohem cennějších, má An plnou truhlici, ale všimla si, že An si náramek hned navlékla na své štíhlé, jemné zápěstí, odkud jej od té doby snad ani nesundala. Navíc hned druhý den měla An pro Heratrix doma překvapení.

"Zavři oči, brouku," řekla An druhý den hned po večeři s úsměvem.
Her poslušně zakryla oči rukama, ale tak, aby skulinami mezi prsty viděla, co se bude dít.
"No tak!" šťouchla ji An.
Her se zasmála a opravdu oči zavřela. Pocítila hebký dotek Aniných rukou na své šíji. Když se An nad ní skláněla, poznávala tu její tajemnou, vílí vůni. Měla nutkání dotknout se její jemné kůže, něžné a sametové jako motýlí křídla.

.. Vnímala chladivou tíhu kovu, který objímal její krk. Překvapeně zvedla ruce, aby jej osahala, ale An její ruce lehce zachytila a vrátila zpátky do klína.
"Ještě ne... a oči měj zavřené dál," požádala ji.
Vnímala, jak An odhrnuje její husté vlasy z jedné strany a dotýká se jejího ouška. Zachichotala se a hned ucukla.
"Copak?" otázala se An překvapeně.
"O-ouško ne, prosím," zakoktala se Her. "Tam je to... citlivé," dodala a snažila se zamaskovat tlukot svého srdce. Musí být slyšet nejmíň do Lewanu, pomyslela si.
"Nedá se nic dělat," řekla An nekompromisně. "Budeš to muset vydržet."
Her se zavřenýma očima v duchu sledovala, jak k náhrdelníku přibývají dvě náušnice. Nakonec An uchopila její ruku. Nejprve na ni jemně navlékla náramek a pak ji přitiskla ke rtům.
"Můžeš otevřít oči, Her..."

...

Život Heratrix nenápadně vplul do předvídatelného rytmu. Přes den pracovala v Abegothově dílně a večer se obvykle vracela domů do Thyru k An. Někdy však An, která vedla dobře prosperující hospůdku na hlavním thyrském náměstí, musela zůstat déle za pultem, jindy zase přišla větší krejčovská zakázka, a tak se i nadále stávalo, že Her občas zůstala v Andoru až do rána. Abegoth si k ní nikdy nedovolil nic, co by přesahovalo hranice běžného chování mezi dvěma přáteli, ale Her si musela připustit, že jejich hovory se stávají otevřenější a jejich vzájemné pohledy poněkud jiskřivější, než bývaly dříve. Zvykla si na jeho, no, řekněme zemité chování a naučila se čelit jízlivostem, kterými ji občas častoval, zvykla si zacházet s materiálem i nástroji tak, aby zbytečně nerozčilovala jeho šetřivou povahu. Obdivovala jeho zodpovědnost a spolehlivost, s níž plnil své povinnosti. Všimla si, že se mu líbí, a jako každé dívce jí to lichotilo. Věděla však, že je spíš samotář, a tak se snažila jej příliš neprovokovat.

Jednoho odpoledne Abegoth něco dlouho kutil v dílně, občas u toho nadával a vztekle házel dráty, kleště a kladívko na zem. Nakonec si svůj výrobek bedlivě prohlédl, spokojeně se pousmál a zamířil k Her. Byla k němu zády, protože právě připravovala u stolu něco rychlého k jídlu. Chvíli přešlapoval z nohy na nohu a pak si odkašlal.
"Hm... Her... něco pro tebe... no... mohla bys mi na chvíli... podat ruku?"
Překvapeně se k němu otočila a otřela si ruce do zástěry. Stál tam, v obličeji trochu červený, ruce za zády, jakoby něco ukrýval. Váhavě k němu natáhla ruku. Udělal krok, maličko neohrabaně uchopil její prsty a...
"Abe!" užasla Her. "Ale to... to je... to je pro mě?"
"Neboj," vyhrkl rychle Abe, "snubní bývají z mitrilu, tohle je jen zlato..."
Prohlížela si prstýnek a došlo jí, že to je asi ten tajemný výrobek, kterému se Abe věnoval celé odpoledne. Byl velmi pěkný, se zdobným reliéfem. Ocitla se v hrozných rozpacích. Z radosti by Abeho nejraději objala a políbila, už už k němu nakročila, ale v poslední chvilce spatřila jeho zářící oči, polekala se a couvla. Vzmohla se jen na tiché "děkuju moc" se sklopenýma očima a rudými tvářemi. Abegoth si znovu odkašlal a usilovně se snažil tvářit nenuceně.
"To nic," mávl ledabyle rukou, "jen jsem si říkal, že by se ti třeba líbil..."

Ještě dlouho do noci si to Heratrix snažila všechno srovnat v hlavě... až usnula neklidným spánkem plným snů o tom, jak je omotávána zlatými řetězy a trhána na dvě půlky.

(konec října 2007)