Zmizení

Her se už v novém světě cítila doma. Bylo to nejen díky klidnému životu, který jí dodával pocit bezpečí, ale zejména díky jejím nejbližším, s nimiž trávila svůj čas – An a Abegothovi. Oba dva milovala celým svým srdcem, za každého z nich by neváhala položit vlastní život.

Jednoho rána, které se nijak nelišilo od ostatních podzimních dní té doby, vstala z postele, potichu se ustrojila, aby nevzbudila spící An, lehce ji políbila na rozloučenou a vyšla ze dveří thyrského domku. Nadechla se vlhkého vzduchu, v němž vonělo zlátnoucí listí a kamenná dlažba právě omytá deštěm. Slunce vycházelo nad obzor a zalévalo průčelí domku ospalým narůžovělým světlem. Her se pousmála. Pak z kapsáře u pasu vylovila oblý kámen s vyrytými tajemnými znaky a její úsměv vystřídal rozmrzelý pohled, který na kámen vrhla. Nemám ráda runy, pomyslela si v duchu, ale s povzdechem promnula kámen v dlaních a něco zašeptala. Zase zažívala ten nepříjemný pocit při magickém přemísťování z jednoho místa na druhé – bylo to, jako by se jí někdo snažil světelnou rychlostí protáhnout velmi těsnou králičí norou. Nemohla se nadechnout a svět kolem ní se prudce otáčel v rozmazaných šmouhách. Naštěstí věděla, že tenhle pocit trvá jen zlomek sekundy, než se s tichým "PUFF" objeví v cílovém místě.
Runa, kterou tiskla v dlaních, vedla přímo na zápraží Abegothova domu. Očekávala dobře známý obrázek, s nímž se setkávala každé ráno: Abegothova starého nákladního koně Fera a jeho mladšího kolegu Caspera, na němž už měla tu čest párkrát se projet. (Heratrix dokonce měla svého vlastního koníka, lépe řečeno mladou klisničku jménem Agha, ale z Andoru do Thyru byla cesta poměrně dlouhá a vzhledem k lesním lapkům a zbojníkům také značně nebezpečná, proto raději volila jistější a rychlejší cestování pomocí runy). Ten den však před domem nestál ani jeden z Abeho koní. Kromě toho, dveře byly zamčené na dva západy a dům byl tichý a prázdný.
"Abe?" zvolala Her do prázdna. Vyšla po schodech do patra, přestože věděla, že ani tam Abegotha neobjeví. Bylo to podivné. Vstával sice časně, ale nikdy neodcházel do města dříve, než ožilo ruchem svých obyvatel.

Její zrak náhle upoutal svitek pergamenu, ležící uprostřed stolu. Váhavě jej uchopila. K pečeti byl připevněn lístek s jejím jménem. Se zatajeným dechem rozlomila pečeť a uhladila svitek druhou rukou. Začala číst.

Milá Her, stálo tam, musím teď na čas odjet. Nepátrej po mně a ani se o mne neobávej, vrátím se brzy a v pořádku. Tady bylo pár písmen přeškrtaných, jako by pisatel váhal, zda pokračovat. Jsem... mám... Jsem na stopě té mapy a rád bych ji prozkoumal. Brzy na viděnou! Abegoth P.S. Prosím nikomu o tom neříkej, hlavně ne o té mapě!! P.P.S. V truhle je kniha objednávek, vyrob vše, co je třeba. P.P.P.S. A dávej na sebe pozor!

Her chvíli držela pergamen v rukou a pak se zaraženě pustila do své obvyklé práce. Jako by však měla obě ruce levé. Všechno jí padalo, při úpravě ovčích kůží několikrát stříhla úplně vedle, a když míchala barvu na látky, dokonce se jí podařilo namočit si do kádě vlastní zástěru. Musela si přiznat, že obavy o Abeho zaměstnávají její mysl víc, než by čekala. Jakou mapu to, u všech bohů, mohl najít?

Abegoth se nevrátil nazítří ani v dalších dnech. Po nějaké době se Her dostalo do rukou čerstvé číslo Andorského Šumu - novin, v nichž Abegoth ve volném čase působil jako redaktor. Do očí ji udeřil hned první článek:

Her se zastavilo srdce. MAPA! A ten starý pirát, s nímž se Abe setkával v jedné z putyk a jehož příběh zaznamenával pro čtenáře Andorského šumu! Věděla z jeho vyprávění, že je to muž, který se nezastaví před ničím. A Abe mu nejspíš vyfouknul tu jeho zatracenou ztracenou mapu k pokladu.

Pár dní chodila jako tělo bez duše. Když se svěřila An, že Abe někam zmizel a nikdo neví kam, ta se jen ušklíbla a něco ne moc pěkného zamumlala. Her neměla nikoho dalšího, komu se vypovídat ze svých obav. Gorlae s žádnou z nich již delší dobu nemluvila, od toho dne, kdy pochopila, že k An se už nevrátí a od Her nemůže čekat víc než "jen" kamarádství. (Tenkrát se pokusila utopit v řece, a když ji An s Her z ledové vody zachránily, utekla do hlubokého pralesa za Thyrem. Pravda, vzápětí se zase vrátila, ale při náhodných setkáních se buď tvářila, že je nevidí, nebo s kamennou tváří úsečně pozdravila.)


Osudné číslo Andorského Šumu si Her schovala do kapsáře, a co chvíli jej vytáhla, rozložila a znovu si četla to hrozné oznámení, jakoby doufala, že v něm může nalézt klíč k záchraně Abegothova života. Přistihla se, že si stále dokolečka představuje, jak Abegoth vchází do dveří a ona ho vítá, vaří dobrou večeři...

(listopad 2007)