Altán u jezírka

O několik dní později jí An navrhla, aby společně zašly na tržiště, že potřebuje dokoupit zásoby do hospůdky. Her měla nákupy s An ráda, cestou si povídaly, An pečlivě zkoumala nabízené zboží a flirtovala s trhovci. Dnes však nešly na tržiště obvyklou cestou. An ji zavedla k romantickému jezírku, nad nímž byl na sloupech vystavěný dřevěný altánek. Usadily se v něm a tiše pozorovaly růžové lekníny plovoucí na hladině a zlaté rybky, které se proháněly mezi jejich vodními kořeny. Z nedalekého náměstí k nim doléhal smích dětí, pobíhajících sem a tam. Her se na ně dívala ze stínu altánku a v očích se jí usadil zvláštní výraz.

Zamrkala, když si uvědomila, že ji An zamyšleně pozoruje. Usmála se na ni. Dívka jí podávala kousek pečeného rybího masa.
"Hlad je nejlepší kuchař," pochválila si Heratrix, když dojedla a otírala si ústa. "Tedy hned po Thyrské mistryni jménem An Ara," mrkla.
An se potěšeně usmála. Her na oplátku nabídla své přítelkyni džbánek, vonící čerstvým mlékem. An do něj nakoukla a pak se tázavě podívala na Her. Her se podívala do džbánku.
"Hm," podrbala se na hlavě. "Bylo tam mléko, ale už tam není... co jsem nedopila, to se muselo cestou vylít, promiň..."
"To nic," usmála se An.
"Představ si!" začala zničehonic Heratrix nadšeně. "Tuhle jsem si vzpomněla na něco ze svého dětství! Maminka... Tedy aspoň myslím, že to asi byla moje maminka... do mléka přidávala nějaký prášek, a ono pak bylo moc sladké... z nějakých bobulek ten prášek dělala."
Posmutněla. "Tu chuť si vzpomínám. Ale... maminku ne..."
An ji vzala něžně za ruku a pohladila ji po vlasech. "Neboj, až přijde ten pravý čas, na všechno si vzpomeneš..."
"Víš..." prohodila Heratrix zamyšleně, "kolikrát si takhle večer před usnutím říkám, že možná ten čaroděj... že se třeba nezachránil... a třeba nebudu muset splnit ten jejich bláznivý úkol... proroctví... chm!" Pohodila hlavou. "Vrať to, cos nenalezla. Tomu, kdo to neztratil. Když jsem to nenalezla, tak to taky nemám ne? A když on to neztratil, tak jak bych mu to měla vracet??"
"Třeba," zamyslela se An, "třeba to nemusí být přímo věc."
"Myslíš?" Mávla rukou. "To je jedno. Dokud se tu neobjeví, tak na něj vůbec nebudu myslet. A bude to!"
Her ze sebe namáhavě vydala rádoby bezstarostný smích.
"Ale aby tě pak nepřekvapil, když přijde znenadání..."
"A to při mojí smůle určitě přijde," zamračila se Her.
"Já tě nikam nepustím," pousmála se An.

"I kdybych měla bojovat sama proti... proti..." zajíkla se. "S- skřetům."
Her se zděsila jejího úzkostného pohledu.
"Oni... to oni..."
"To byli skřeti, kdo ti tehdy tolik ublížil v pralese, An?"

Her si přesně vybavila ten den, kdy se An nevrátila z vycházky po pralese. Občas se to stávalo a Her si na to nikdy úplně nezvykla, i když věděla, že An, půl elfka, půl víla, je v lese víc doma, než v lidském městě Thyru. Tentokrát ji však les zradil a vydal tomu, kdo neměl dobré úmysly. An o tom dosud nikdy nemluvila a Her jí nechtěla tu zlou noc připomínat. Teď však o tom začala An sama.

"An, pověz mi, co se tam stalo..." poprosila ji Her. Nějaký hlas svolával děti domů a náměstí vzápětí utichlo.
"Já... já byla naštvaná, tak jsem se šla projít..." začala An.
Po tváři se jí skutálela slza.
"Naštvaná? Naštvaná na mně?"
An nešťastně přikývla. "Byla jsem hloupá, křivdila jsem ti..."
"Jak to? Tomu moc nerozumím, řekni, ublížila jsem ti?"
"Ale ne, já jen... tolik moc se bojím, že o tebe přijdu..."
Povzdechla. "Už zase tomu propadám... Ale teď jsem si jistá," usmála se na ni přes slzy, "že mě miluješ."
"Ano, to ano..." Her těžce vzdychla. "Víš... Pamatuješ, jak jsme si povídaly... ten den, kdy ses probudila po tom hrozném zážitku v pralese..."
An kývla.

Bylo to hrozné, a Her nyní před očima vystupovaly živé vzpomínky. Jak pokládá na smrt bledou, krvácející An na lůžko. Jak jí omývá a léčí hluboká zranění na těle, ale nedokáže si poradit s těmi, které má An na duši a srdci. Jak se An se svítáním probírá a její oči jsou tak chladné a odmítavé. Odstrčila Heřinu ruku, která se k ní blížila s dalšími obvazy. Otočila se, když ji Her chtěla obejmout. Aninko, neodstrkuj mne od sebe, prosila ji. – Nemůžeš být se mnou šťastná, odpověděla jí An. – Ale já jsem s tebou šťastná, nesouhlasila. – Ale ne tak, jak bys mohla být, rozplakala se An. – Heratrix jí chtěla pohladit, ale An ucukla hlavou. An, prosím, promiň mi, že jsem vstoupila do tvého života a nadělala ti v něm paseku. Je mi tak strašně líto, co jsem ti způsobila... - Ne, je to moje vina, Her! Kdybych byla normální... - Ale ty jsi normální, An! Jenom... jenom se ti líbí dívky, no. Zvedla její obličej v dlaních tak, aby si viděly do očí. Nic - z toho – není - tvoje - vina, slyšíš? Vzpomíná si na její oči, které se malátně dívaly do neznáma. - Kdybychom se tenkrát nepotkaly, kdybych tě nezavedla ke mně... - Tak bych ti neublížila, doplnila ji Her tiše. – Tak bys teď byla šťastná, odporovala jí An. – Ale já jsem šťastná, že tě mám, An. A mám tě strašně moc ráda, jenom... jinak než by sis asi přála... Budeš mě teď nenávidět? – Nedokážu tě nenávidět, odpověděla jí vážně. Každá moje malinká část tě miluje k zbláznění... konečně ji objala a Her se rozplakala úlevou. A ty? otočila k ní An uplakané oči. – Já tě mám ráda pořád stejně-úplně nejvíc, a vždycky budu, to jediné ti můžu slíbit. Nevím, co s námi jednou bude, ale na mojí lásce k tobě se nic nezmění. Do smrti, ani po smrti. I kdybys mě nenáviděla. I kdybychom každá...měly někoho... jiného... - Tenkrát ji An stáhla vedle sebe na postel a vroucně ji políbila na ústa. Her si připadala zvláštně, v duši měla zmatek, nevěděla, co cítit, ale zvláštní vůně a horké rty elfí dívky ji vábily neodolatelným příslibem...

Her se vrátila do přítomnosti a potřásla hlavou.
"Já od té doby pořád přemýšlím..." začala v hrozných rozpacích. "Nevím jaká slova zvolit, abys mi rozuměla, co chci říct..."
"Zkus to," špitla An.
Her jí stiskla ruku a An její stisk oplatila.
"Tehdy jsem říkala, že vždycky," vyhledala An očima a zdůraznila poslední slovo, "vždycky budeš moje nejbližší přítelkyně..."
An se na ni usmála.
Her polkla. "A to je pravda, a navždy bude. Stála jsi při mně - ať se stalo, co se stalo. Vím, že ti můžu ve všem věřit, a vím, že bys mi nikdy neublížila. A to samé," její hlas zněl tiše, ale naléhavě, "to samé chci dávat já tobě. Vždycky budu na tvé straně. Vždycky udělám všecko pro to, abys mi mohla věřit. A... nikdy ti nechci ublížit." Podívala se jí do očí. "Věříš mi to, An?"
An kývla na souhlas.
S pohledem v jejích očích Her přikývla a nadechla se.
"Já... víš, jak tam běhaly ty děti," ukázala bradou směrem k náměstí, "tak jsem začala přemýšlet... no... o těch věcech..." Her se začervenala. "Jak vznikají děti a tak a..."
An tiše kývla s hlavou sklopenou.
"An, já v tomhle..." kousla se do rtu a vzdychla. "Ty víš, že v tom já nejsem stejná jako ty..."
Pohlédla na An. Možná v jejích očích chtěla najít pochopení, nebo snad odpuštění.
"Rozumím," sotva slyšitelně odpověděla An.
Her zvedla pohled k nebi, jako by tam hledala ta správná slova.
"Myslím, že abychom si mohly věřit, tak si musíme říkat pravdu," polkla. "Ale já se bojím, že se ti ta pravda nebude... nebude moc... líbit," dořekla tiše.
"Možná," řekla statečně An a stiskla jí ruku. "Ale stokrát lepší je slyšet ji od tebe."
"An, já... mně se líbí... muži... teda," odkašlala si v rozpacích, "konkrétně jeden... ten... muž..."
An seděla strnule. Her se na ni nešťastně podívala a hned zase uhnula očima.
"An, já... já ho mám ráda. Je to... něco jiného, než co cítím k tobě."
An na ni pohlédla.
Heratrix pokračovala: "Ty jsi... jsi součástí mne samé, jsi moje rodina, jsi všechno, co mám! A on... nevím, je to prostě něco jiného." Zakroutila hlavou. "Není to něco, co bych si mohla... rozhodnout."
"A co chceš dělat?" zeptala se tiše An.
"Nevím, nepřemýšlela jsem o tom. Jen jsem... potřebovala jsem ti to říct. Chtěla jsem, abys to slyšela ode mě. A tak, jak to doopravdy je." Sklonila hlavu. "Zlobíš se?"

An chvíli mlčela a shazovala nohou do vody suché lístky.
"Když jsem si poprvé uvědomila, jak to mezi tebou a Abegothem vypadá..."
Her překvapeně zamrkala. "Ty... tobě..." odkašlala si, "ty jsi to věděla? Vždyť jsem to donedávna nevěděla ani já sama!"
"Nevěděla, ale myslela jsem si to. Mnohdy si ostatní všimnou dřív než my sami."
Her kývla.
"Když jsem si to uvědomila," pokračovala An, "tak pro tebe začaly ty nejhorší chvíle se mnou."
Sklopila hlavu. "Dělala jsem žárlivé scény, utíkala jsem, však víš... Ale když..." těžce polkla, "když mě chytili skřeti, tak co jsem byla při vědomí, jen vzpomínka na tebe mi uchovávala zdravý rozum."
Po tvářích jí stékaly slzy znovu prožívané bolesti. "Když si mě brali, když mě mučili a trestali, byla jsi mi oporou a toužila jsem být s tebou..."
Heratrix An prudce objala a kousala se do rtů, aby potlačila hlasitý pláč. "An... prosím tě, Aninko, odpusť mi to... promiň..."
"Ne! Her, to není tvá vina! Nebýt tebe, nikdy bych se odtamtud nedostala. Nesmíš si to dávat za vinu!"
"Kdybych jen byla s tebou... nenechala bych tě odejít!" zoufale se na ni podívala Her.
"Odešla jsem sama, protože jsem cítila, že miluješ Abeho."
Heratrix ztišila hlas.
"Ano... mám ho ráda. Jenže to neznamená, že bych tebe milovala jen o zlomeček míň než dřív! Jste jako dva úplně jiné světy..."
"Já vím, ale tehdy jsem to nevěděla. Ale přesto to byla jen myšlenka na tebe, která mi dala sílu utéct."
"Nikdy jsem ti nechtěla ublížit, ale stejně je mojí vinou, co se ti stalo... Kdybych tak dokázala -" v srdci cítila bezmocnou zuřivost. "Pomstila bych tě!"
"Jsem tady, Her, a jsem v pořádku," pohladila ji An po vlasech. Slunce už zapadlo a chladivý vánek k nim přes jezírko přinášel jen pokojné zvuky spícího města a ustájených koní.
"Nistra," začala po chvíli Her zamyšleně, "Nistra se jmenuje tvá bohyně, která tě ochránila? Kde najdu její chrám? Chtěla bych jí poděkovat, že mi tě přivedla živou."
"Jejím chrámem jsou širé lesy," usmála se An a v tu chvíli v ní zářila skutečná víla.

Dlouho jen tak seděly mlčky, ponořené ve svých vlastních myšlenkách.
"Víš, teď už chápu, jak to s tebou a Abegothem je," prolomila ticho An. "Tehdy jsem se to snažila odmítat, nechtěla jsem tomu věřit, ale vlastně už tenkrát jsem věděla, že to tak je. Jsem ráda, že jsi mi to dnes řekla."
"Musela jsem. Nemohla jsem spát. Měla jsem pocit, že tě zrazuju, když o tom nevíš..." Hodila do vody uschlou větvičku. "An? Nelituješ toho, že jsi mě ten první den vzala k sobě?"
An se na ni usmála. "Ani na minutku."
"Jsi moje... sestřička..." Při tom slově An rychle vzhlédla a po tváři jí přeběhl stín, jako by ji někdo bodl do srdce. Her se však dívala upřeně do vody a pokračovala: "Jsi moje já, jsi moje... všechno. Kdybys mi zmizela, je to jako bych přišla o ruku... ne, ne o ruku, o srdce, o hlavu, o všechno..."
"Chceš žít s Abegothem?" přerušila ji An.
Heratrix zamrkala překvapením. "Já... on... my neto- ... no, nejsme to... tak daleko, abychom o tomhle přemýšleli nebo se o tom bavili."
"A až tak daleko budete?" pokračovala An věcně. "Chceš být, ne?"
"N-nevím," zajíkla se Her a zčervenala. "Asi... asi... on mě ale - "
"S ním bude jednoduché mít děťátko, které si tak přeješ," skočila jí do řeči An a oči se jí zaleskly slzami.
"Aninko... dýchám pro tebe. Pořád. Ať se děje, co se děje. I kdybych... byla s... někým... nikdy nevezmu zpátky lásku, kterou jsem ti dala."
"Ono se ale dechu nedostává, když dýcháš pro dva," řekla smutně An.
"Nemůžu tě přestat mít ráda, An. To nedokážu."
"A nedokážeš přestat mít ráda jeho," dokončila za ni.
"To taky," musela Her připustit. "Jenže když se někdo vdá nebo ožení, taky nepřestane mít rád svoje rodiče, sestry a bratry."
"Ale miluje k zbláznění jen toho, koho si vezme."
An opřela hlavu o dřevěné zábradlí a tiše se rozplakala. Her sklopila hlavu a něco zamumlala.
Nad hladinu vyskočila rybka, probuzená ze sna.