Thyrské peklo

Po několila měsících Heratrix ze zvyku procházela kolem dveří svého bývalého domova. Její sklopená hlava jí málem připravila o možnost přečíst si velmi zajímavý údaj na domovní tabulce:

THYRIS 21. PRONÁJEM ZAPLACEN. ZBÝVÁ 12 HODIN.

Trhla sebou a přečetla si tabulku znovu. Teď je šest, počítala v duchu, takže za dvanáct hodin bude... taky šest. Ale ráno. Majitel jistě přijde zaplatit další nájem. Mohla bych si na něj počkat a požádat ho, aby nám aspoň vrátil náš nábytek...

Jestli se večer bála, že zaspí, bylo to zbytečné. Slunce sotva ospale vykouklo nad Andorský les a Her už se hrnula z postele k sudu s vodou, umyla se, oblékla, v běhu zakopla o boty, pokusila se neprobudit Abegotha, spícího v dílně pod stolem, a před domem vyskočila na chudinku svou klisničku, která se na ni s nevěřícným pohledem otočila. Her ji musela několikrát pevně stisknout koleny a zamlaskat na ni, než Agha pochopila, že ta bláznivá holka chce – teď?! - vážně někam vyrazit.

Když přijela do Thyru, zjistila, že nájem ještě nikdo neprodloužil a zbývá ještě hodina, než vyprší. Posadila se před dům a pustila se do čekání. Agha s povděkem znovu zaklimbala. Za hodinu nikdo nepřišel. Ani za dvě hodiny. Dokonce až do oběda ne. Her se rozhodla. Vletěla do banky (předběhla přitom nějakého staršího pána, ale v duchu se mu za to omluvila), vybrala veškerou hotovost a utíkala zpátky. Domovní tabulka ukazovala, že dům je volný k pronájmu. Zavřela oči a do pokladničky určené k tomu účelu vysypala všechny zlaťáčky, co měla. Ze spodního okénka pokladničky s cinknutím vypadl klíč od domovních dveří.
Vrhla se do domku. Z jejich nábytku tam nezbylo nic. Jen stav, který byl příliš těžký, než aby ho nový majitel někam odtáhl. Po zemi se válely lahve a lahvičky, mezi nimi popsané i čisté svitky, několik svíček, hromada kožešin, nahnilé jablko.

Napříč místností přeběhl pavouk. Nikdo se tu už nejspíš pěknou dobu neukázal. Her začala všechny věci skládat do koženého vaku. Pod kožešinou nalezla sbírku spodního prádla (nevalné kvality a ještě horší čistoty, zamumlala si pro sebe tiše).Prádlo mělo však pečlivě vyšité jméno Maria. Možná ho dostala do výbavy. Jestlipak maminka tuší, že dceruška místo vaření teplých večeří rodince přepisuje svitky pochybného původu?Her vše poskládala do pytle, vzala jeden z volných svitků a začala krasopisně psát:

Prosím nájemnici (dle cedulky na spodním prádle zřejmě jménem Maria), která obývala řadový domek č.21 v Thyru po dobu naší nepřítomnosti, aby si vyzvedla své věci tamtéž. Zároveň nechť vrátí naše původní vybavení a majetek.

Za poslední tečkou spokojeně vydechla, vylovila po kapsách pár měďáků na zveřejnění a vyrazila s inzerátem do redakce Andorského šumu. Klisničku nechala odpočívat, a protože krásně svítilo sluníčko, vydala se do Andoru pěšky. Byla sotva pár set kroků za branami Thyru, když se kolem ní citelně ochladilo. Zvedla hlavu. Po obloze se honila těžká, černá mračna. Z torny vytáhla plášť a hodila si ho přes ramena. Obloha ještě ztmavla a listí na stromech se začalo chvět. Ve vzduchu byl cítit déšť. Zdálky uslyšela temné burácení a než se stačila polekat, prudký náraz větru ji smetl z cesty do houští. Proti vichru se nedal udělat ani krok a z oblohy se spustil mrazivý déšť. Obrovské kapky, hnané skučícím větrem směrem k Thyru, jí bily do obličeje, oslepovaly ji a její oblečení vmžiku ztěžklo studenou vodou. Už na nic nečekala a obrátila se na útěk zpátky k Thyrské bráně. Do města doběhla zároveň s vichřicí, kroupami a prvními oslepujícími blesky. Rychle odvázala svou klisničku a převedla ji do nájemných stájí. Těch pár měďáků, co jí zbylo, nestačilo ani na jediný den pronájmu stání, nebyl však čas přemýšlet, a proto koně přivázala k volnému sloupku v rohu maštale. Mezi blesky kličkovala k hospodě, aby do bezpečí převedla také Anina koníka Herxe, který tam byl uvázaný. Ten však byl podivným počasím tak vyděšený, že si Her vysloužila jen pár pořádných kousnutí a jentaktak uhnula pěknému kopanci do holeně.

Her vysíleně vpadla do dveří hospody.
"Ahoj Robin, to se dneska čerti žení, co?" pozdravila číšnici.
Robin jí neodpověděla. S vytřeštěnýma očima zírala přes její rameno ven na náměstí. Her se ohlédla a strnula. Neproniknutelná tma zahalila celé náměstí.
"Bohové," zašeptala. Podivná ohnivá brána, která už dlouhé týdny, možná měsíce, obtěžovala obyvatele Thyru smrdutými plyny a ještě smrdutějšími slizkými stvořeními, které vypouštěla do tohoto světa bůhví odkud, se náhle začala podivně měnit.
"Dívej se na to, Robin," vydechla Her trochu zbytečně, protože Robin od brány stále ještě neodtrhla pohled. "Ono to vydává takové divné... světlo... temné světlo... vlastně spíš jako opak světla...!"
Možná by ještě chvíli meditovala nad zvláštním nehmotným úkazem, kdyby z temného otvoru právě nevylezl jiný úkaz, tentokrát až příliš hmotný. Mělo to ruku... ne, nemělo, mělo to chapadlo... hodně chapadel... a na rameni uslintanou tlamu se žlutými ostrými zuby... ach ne, ta tlama už patří někomu jinému... kostlivá noha... a další a další končetiny se derou z brány, která tu spojuje pyšný Thyris snad se samotným peklem!

Na víc už Heratrix opravdu nečekala. "Zamkni se!" stihla jen zařvat na ochromenou Robin a se srdcem bušícím někde v krku vyletěla směrem k domovu. Ještě že se neohlédla, byla by spatřila oživlý oheň, který ji plamenným pařátem už už chytá za lem pláště...

Zabarikádovala se v domku. Strachy se třásla tak, až měla pocit, že se s ní chvěje celý dům i v základech. Čekala, kdy si pro ni nějaké monstrum přijde a slupne ji jako zákusek, ale zvědavost ji přemáhala, a tak se aspoň dívala z okna. A viděla hrozné věci, pocházející z pekelného světa za branou, slyšela polnice troubit na poplach a mocné hlasy svolávající všechny bojeschopné na pomoc nebohému městu; cítila pach zdechlin a smrti a vnímala své srdce, ženoucí jí ochromující hrůzu do celého těla. Výzvy do boje, za záchranu obyvatel, byly vyslyšeny a mnoho statečných válečníků a bojovnic všech ras vběhlo do ulic a udatně bojovalo s příšerami z temnot. Vřava v sobě mísila bojový řev i sténání zraněných, nelidské skřeky nestvůr, ržání a dusot splašených koní.
Styděla se, že v boji by byla jako švadlenka jen málo platná, tak aspoň vzala nůžky a z celé zásoby plátna, které měla u sebe, nastříhala dlouhé bílé obvazy. Vyběhla před dům a rozdala je raněným i dosud zdravým bojovníkům spolu s několika léčivými lektvary, které v domě našla.

Po několika hodinách boj pomalu utichal. Temnota nad Thyrem ustoupila podvečernímu slunci. Krev hrdinných obránců se vpíjela do pískovcové dlažby a bratrsky se mísila s krví a slizem pobitých příšer. Do ulic už si troufli i méně stateční obyvatelé, pomáhali raněným a odnášeli mrtvé. Nějaký nekromant se špatně skrývaným nadšením sbíral do pytle zkrvavené kosti.

Lidé na ulicích si vzájemně vyprávěli to, co vlastně všichni věděli a prožili, ale společné sdílení zažitých hrůz jim očividně pomáhalo dostat svět zpátky do správných kolejí.
"A pak se tam objevil Ohnivec, poslouchejte, a to nejni zasejc žádná sranda! Čtyři se do něj pustili rovnou a pak eště další, ale stejně jich eště pár stačil vzít sebou, než byl tuhej!" překřikoval právě jeden z bojovníků ostatní.
"Ale nejlepší je, že když konečně natáh kopyta, našli u něj další takovou knihu, jako už leží v městský bance," doplnil ho ještě hlasitěji jiný.
"Hm, ale stejně to nechápu," vložil se do hovoru třetí. "Neřikam, že jsem kdovíjakej čtenář, ale tou hatmatilkou, co je to psaný... furt ňáký brnění a vy poznat až portál pro vás dobrá... Prej líto útok na vás, haha," zasmál se drsně.

Heratrix nijak netoužila přibližovat se ke knize, která podle všeho pocházela ze světa tam za branou. Úplně se uklidnila, až když z veřejných stájí odvedla nezraněnou svoji klisničku, nechala ji pást na trávníku před domkem a sama se stulila do klubíčka v měkkých kožešinách uvnitř. Před očima jí ještě probíhaly děsivé vzpomínky z dnešního dne, ale únava jí brzy milosrdně zavřela víčka.

(srpen 2008)