Ukecaný bard

Její spánek byl neklidný. Házela sebou na posteli, ze sna vzdychala a občas zamumlala pár nesrozumitelných slov.Bylo k půlnoci, když se najednou s výkřikem posadila na posteli. Oči měla vytřeštěné do tmy, ale neviděla svůj znovuzískaný domek. Její zrak zůstal ještě v říši spánku. Zase ten sen... ten stejný sen, který ji nelítostně budí ze spánku čím dál častěji.

Jasně modré oči, lemované vějířem vrásek, hustým bílým obočím se na ni upřeně dívají. Jako hypnotizovaná se v nich utápí, hlouběji... hlouběji... Nevnímá nic jiného, propadá se do temnoty a z ní náhle vystupují mihotavé obrazy. Vidí sebe, jak bojuje s přívaly studené slané vody, která se ji snaží stáhnout ke dnu, i s cáry deště, které se valí dolů z černých mraků. Nad hladinu v podivném úhlu vystupující kýl lodi, jež ještě před nedávnem byla jejím vězením, a nyní se pomalu propadá do nekonečných vln. Na jedné z plovoucích trosek stojí bělovlasý stařec, v ruce drží hůlku a snaží se vykřiknout cosi v neznámé řeči, ale jeho slova mu od úst trhá další hromové zaznění. Znovu cosi vykřikuje a z hůlky v jeho ruce jako by se náhle vinul mohutný proud temně modré vody směrem k ní... Unášena tím záhadným proudem dál a dál od potápějící se lodi, vidí ještě bělovousého starce, který nyní kouzelnou hůlkou míří sám na sebe, ale než stihne vyslovit kouzelnou formuli, ohromná vlna jej smete z jeho provizorního voru. Mizí pod hladinou a zůstávají zde pouze jeho oči... hluboké, temně modré jako ten vodní proud...
Další obraz se vynořuje z temnoty. Svěží vůně trávy na louce pod lesem, hnědý kůň se pase opodál, nádherný pocit radosti ze života... Pak místnost, hezky vyzdobená, tak dobře známá, to musí být můj domov, a lidé kolem stolu, lidé tak milí a blízcí, ale vždy bez tváří... Do místnosti vstupuje muž a cosi naléhavě říká... Ne, já nechci - slyší vlastní hlas - já chci zůstat zde! ... Dlouze a vážně se dívá očima, které mají barvu oblohy před úsvitem... A pak královský hrad, trůnní sál, třpytivý ve své nádheře, a král, který kráčí blíž, oslovuje mne a v jeho očích je smutek i moudrost, naléhavost a ... prosba? A pak – ten záblesk! Bílé světlo tak silné, až se zastavuje srdce, proniká do každého kousku těla jako hroty ostrých nožů a vybuchuje v mé hlavě, oslnivě a pak.

.. už jen upadání do nevědomí, do temnoty... z níž vystupují ty oči... nesmlouvavé a přitom laskavé, hluboké, barvy safírů... jen ty oči a hlas, který mne volá: NEZAPOMEŇ! OSUD JE VE TVÝCH RUKOU!

V tuhle chvíli se Heratrix vždycky vyděšeně probudila a dlouho jí trvalo, než pochopila, kde je a jak se tam dostala. Pak obvykle ještě dlouhé hodiny nespala a snažila se vyvolat znovu tu část snu, v níž viděla svou rodinu. Jednak jí to poskytovalo pocit jakési útěchy, ale především se snažila pohlédnout jim do tváří. Jejich rysy však stále zůstávaly bledé a nejasné. Usínala nad ránem, když jí milosrdný spánek poskytl pár chvil beze snů, než začalo svítat.
Dnes však to bylo jiné. Modré oči jako by na ni hleděly prosebněji a hlas zněl ještě naléhavěji než dříve.

Otočila se a vyhlédla z okna. Na pískovcovou dlažbu mezi domy dopadalo jemné světlo měsíce a už nic nenasvědčovalo tomu, k jaké hrůze v těchto místech došlo sotva před několika hodinami. Na jasné obloze svítil měsíc a z jeho polohy Her poznala, že ještě nebyla půlnoc. Vstala tedy a rozhodla se, že odnese svitek s textem inzerátu do redakce Andorského Šumu, jak to vlastně měla dnes ráno v úmyslu. Dnešní ráno – jak vzdálené se jí teď zdálo!

Zpočátku se ještě bázlivě rozhlížela na každém kroku, ale když se přesvědčila, že kromě plazivých slizkých stvoření, které dokázala i ona snadno přemoci, už z Temné brány žádná stvoření opravdu nevycházejí, uklidnila se a konečně se volně nadechla. Šla pěšky, nechtěla budit poklidně vydechující klisničku Malou. Nesla s sebou váček s hromádkou měďáků na zaplacení inzerátu, ale svitek, na kterém byl napsaný text inzerátu, jí chyběl. Musel vypadnout z torny při úprku před armádou temnot. Věděla, že někteří obchodníci jsou ochotni otevřít obchod i v hluboké noci, a vydala se ho tedy shánět. Když vešla už asi do pátého obchodu a vysvětlovala řemeslníkovi, že skutečně o půlnoci potřebuje kus pergamenu, zahlédla koutkem oka mihnout se něco za oknem. Ve světle pouličních lamp to vypadalo jako veliký pes nebo vlk. Zvláštní však bylo, že jeho srst se leskla jako by byl ze stříbra. Heratrix neměla čas nad tím přemýšlet, a tak se spokojila s tím, že nejspíš šlo o odlesk měsíčního světla. Obchodník samozřejmě svitek neměl. Leda že by ještě nějaký měla ve své úschovní skříňce v thyrské bance, napadlo ji, když vycházela na ulici, a rovnou se tím směrem vydala.

Stála právě v bance nad otevřenou schránkou (samozřejmě, že tam byl – proč jsem proboha nezamířila rovnou sem?, vynadala si Her v duchu), když uslyšela dupot na schodech a do místnosti udýchaně vpadl jakýsi mužíček. Byl drobnější postavy, ale měl na sobě kroužkovou zbroj a pevné kožené rukavice.

"Potřebujete do schránky?" zeptala se ho.
"Ne, nene, proč," odpověděl roztržitě a pobíhal od okna k oknu. Nakonec vyběhl na balkon a rozhlížel se na všechny strany. Her vytáhla svitek, schránku pečlivě zamkla a odevzdala nočnímu bankéři.
"Už je fuč," řekl zklamaně ten v kroužkové zbroji. "Ale viděl jsem ho už třikrát, akorát že nikdo z mých přátel ne, a nechtějí mi to věřit. Ajajaj, to by byl příběh, taková škoda!" zalomil rukama.
"Viděla jste ho taky?" všimnul si konečně její přítomnosti.
Her na něj chvilku zmateně koukala, ale než se stihla aspoň nadechnout, ten muž mluvil dál.
"Neviděla, to jsem si moh myslet. Nikdo ho neviděl. Ale přitom je dost velkej, takovej... asi takhle, nechápu, jak to že ho nikdo nepotkal. Ten vlk, víte?"
"Viděla," podotkla mírně.
"V tom světle se lesknul jak ... cože?"
"Jak stříbro, že?" doplnila ho s úsměvem.
"No přesně!" přitakal nadšeně. "Víte, já jsem bard a chodím po světě a hledám příběhy, které bych moh vyprávět svému synovi, aby se uchovaly pro další pokolení. A teď mi tady jeden běhá přímo pod nosem a já ne a ne ho dohnat!"pokračoval poněkud nelogicky.
"Máte syna?"
"Ne, proč," nenechal se zastavit bard. "Neznáte nějaký hezký příběh? Víte, aby se předával v rodu, z pokolení na pokolení. I když – rod, no, my nejsme šlechtici, jen obyčejní lidé, znáte to..."
"A vy jste... ehm... jaksi... podobný svému tatínkovi?" vyhrkla Her v náhlé inspiraci.
"C-co cože?" zaostřil bard konečně pozornost na svou společnici. "No rysama docela dost, akorát já jsem se nechal ostříhat... proč se ptáte?"
"No, to je dlouhá historie,"vymlouvala se Her. "Jen mě napadlo, jestli náhodou nejste... ale asi nejste."
"Dlouhá historie?" nadchnul se bard. "Ale to by mohl být krásný příběh! Víte, já jsem totiž bard a..."
Her nenápadně otočila oči v sloup, ale zdálo se, že i kdyby jí přitom byly vypadly z důlků, bard by to sotva zaznamenal.
"... z pokolení na pokolení," dokončil právě myšlenku a vrátil se zpět na začátek. "Jak je to tedy s tím vaším příběhem?"
Her mu stručně nastínila, koho a proč hledá. Tedy – by měla.
Bard poslouchal, čím dál zmatenější. "Takže vy... máte něco předat, i když to nemáte. A nějakýmu chlápkovi, kterýho neznáte. A jak to uděláte?"
"No právě," pokrčila Her rameny. "Nevím. Prostě se znovu vydám do světa a třeba ho zničehonic potkám."
"Ale já bych hrozně rád šel s vámi!" rozčileně vykřikl bard. "Ajajaj, to by byl příběh! To budu vyprávět svým potomkům! Můžu jít a hledat s váma? Třeba bych vám moh nějak pomoct! Já jsem totiž bard a..."
Her se už už nadechovala, aby zastavila příval slov, ale bard pokračoval: "... a tak umím taky trochu hrát, takže bych vás moh třeba po cestě obveselovat."
"No," zamyslela se Her nad tou vyhlídkou. "Spíš kdybyste mě mohl na cestách chránit," pousmála se. "Pokud by se mělo opakovat něco podobného, jako tady dnes... Byl jste tu, že?"
"Co se stalo?!" vyděsil se bard. "Já tu nebyl!"

"Ach ne! To mohl být takový příběh," bědoval, když mu Her vylíčila hrůzy, které se udály na Thyrských ulicích. "A já přijdu pozdě! Jako vždycky!"
Ještě chvíli si rval vlasy, ale pak dodal: "No, takovéhle příšery asi neto. Já tak sotva kostlivce... Já jsem spíš bard..."
"A jak se vlastně jmenujete, pane... pane..."
Bard se dvorně uklonil: "Murgh."
"Dobrá, Murghu, sejdeme se tedy a vyrazíme společně na cestu," usmála se.
"Výborně!", zajásal, "a kde se sejdeme?"
"Tady... a nebo v Andoru, to je jedno..."
"Tak platí, tady a nebo v Andoru, a pak vyrazíme... To bude příběh, ajajaj!"
Her ho zanechala ve svatém nadšení a tiše vyklouzla ze dveří.

(srpen 2008)