Znovu na cestu!

Zvedla hlavu a zaposlouchala se. Bušení na dveře Abegothova domu se ozvalo znovu. Odložila nastříhané plátno a vyhlédla z okna. Jednu z postav poznala rychle – ukecaný bard byl nezapomenutelný. Druhá postava, nejspíš muž, stála ve stínu, zahalená v nenápadně hnědé róbě. Sešla dolů a s tázavě pozvednutým obočím otevřela dveře.

"Tak vyrážíme, vyrážíme," nedočkavě podupával Murgh, "... jste chrupkala, ne?"
"Ale..." pokusila se Her něco namítnout.
"No nepotkal jsem vás v Andoru, tak jsem šel přímo k vám. Tady pán mi pomohl vás najít," ukázal loutnou ve směru dosud mlčící postavy.
Heratrix si prohlédla muže. Byl to elf, jak se dalo poznat z protáhlého tvaru obličeje a jemných rysů tváře. Měl šedé vlasy, byl o dost starší než Her i Murgh dohromady a působil velmi charismatickým dojmem.
"Dobrý den," pozdravila Her s otázkou v hlase. "Už jsme se někde viděli?"
"Pochybuji," pousmál se elf a upevnil si kopí na zádech.
Her si elfa se zájmem prohlížela.
"Já ho taky neznám," vložil se do toho bard. "Ten pán mě sem doved, když jsem nevěděl, kde bydlíš. Nějak se tam nachomýtl."
"A ten pán to věděl?"
"No, nevěděl. Ale šel se mnou... protože to věděl víc než já... teda..."
Her se na něj nechápavě podívala.
"No... já mu radil, a on..."
"Vážně?" přimhouřila oči.
Elf netrpělivě přešlápl. "Co kdybychom raději skutečně vyrazili?"
"My?" vykulila na něj oči Heratrix. "Vy... vy taky?"
"Říkal jsem si, že to není špatný nápad. Víte, pomalu umírat doma už mě zkrátka nebaví. A mimochodem, jmenuji se Ivan."
Ivan se upřímně usmál a Her nenašla sílu se dál vyptávat. Raději rychle zašla do domu a vyběhla nahoru po schodech. Naházela do torny všechno, o čem se domnívala, že na dlouhé výpravě může potřebovat. Pokusila se tornu zvednout. Polovinu věcí přeházela zpátky do truhly. Prohledala kapsy, našla klíček a truhlu zamkla na dva západy. Potom si na něco vzpomněla, truhlu zase odemkla, vyházela obsah několika pytlů, zamračila se na vysypané věci, seběhla dolů do dílny (oba čekající muži už netrpělivě nahlíželi do okna) a po marném přehazování hromad nepořádku na stole popadla sešit nadepsaný Kniha zakázek, vytrhla list, chvilku okusovala násadu pera a pak v rychlosti napsala:

Milý Abe, promiň, nenašla jsem jiný papír.

Nebudu se s Tebou loučit, protože se brzo zase vrátím. Neboj se o mě, dám si pozor a nebudu se míchat do nebezpečných věcí. Jak jsi říkal, že si mám s sebou vzít, cokoliv bych si přála, tak to jsem si vzít nemohla, protože... no nebyl jsi doma... Už musím jít, čekají na mne moji společníci. Těším se, že se k Tobě zase brzo vrátím. Tvá Her.

Naposledy se smutně rozhlédla po domě, ke kterému už tolik přilnula, na tvář nasadila trochu nucený úsměv a vyšla ze dveří za svými novými společníky.

Ukázalo se, že Murgh je spoluvlastníkem malé, vcelku útulné hospůdky nedaleko. Her využila jejich náklonnosti k jantarovému pivu a rychle zaběhla do banky vyřídit si nějaké záležitosti. Použila runu do Thyru, aby zkusila najít An, která se rozhodla, že nechá hospůdku v péči číšnice Robin, a vydá se s Heratrix hledat Bělovousého mága. Her věděla, že An nejspíš nezastihne, protože až do večera chtěla ve vzdálenějších částech země shánět kvalitní vína, která po letošní slunné sezóně slibovala svěží jiskru. Nechala tedy krátký vzkaz po číšnici Robin a doufala, že se An podaří výpravu dohnat. Když se vrátila, u stolu seděl kromě Murgha a Ivana ještě jeden muž.

"Mé jméno je Talesien. Murgh mi vyprávěl o vaší výpravě. Prý by se vám hodil nějaký bojovnější člen, co se vyzná na cestách," zasmál se drsně.
Her si vyměnila pohled s ostatními členy. Viděla, že proti tomu nic nenamítají, a tak přikývla.

Hovor kolem stolu příjemně ubíhal, Her pověděla něco o sobě a důvodech, které ji vedou k opuštění slibně se rozvíjející krejčovské živnosti, a pivo lahodně klouzalo do vyprahlých hrdel budoucích dobrodruhů.
"Takže – kam pojedeme?" zeptal se Ivan, když všichni odložili korbele.
Šest očí se tázavě otočilo k Her.
"Aha, no..." Her se zatvářila rozpačitě. "O tom jsem vlastně tak moc nepřemýšlela."
Muži si vyměnili krátké pohledy.
"Totiž, musíme prohledat všechno. Celou zemi. Každé město. Každý les. Může být kdekoliv," zachraňovala Her situaci. "A žádné portály!" dodala ještě. Muži po sobě znovu pohlédli.

S výjimkou Murgha, který se vymlouval, že ho zvířata nemají ráda, nasedli na koně a vyrazili jednoduše po nejbližší cestě, která se jim naskýtala. Chvíli objížděli hradby královského města Andor, a když minuli hřbitov ("Nebyl ten tvůj mág nekromant, že ne?"), dostali se na stezku, vedoucí do hlubokého lesa. Přestože ještě byl jasný den, krajina v lese potemněla. Mezi stromy se citelně ochladilo a Her slyšela, jak nad špičkami vysokých smrků máchají křídly orli, číhající na kořist.

"Měli bychom si pospíšit," podotkl Ivan. "Zdejší zvířena nebývá za tmy příliš přátelská."
"Taky v těchhle končinách sídlí pár lapků a pobertů," přikývl Talesien.
Murgh tiše polkl a přidal do kroku, aby dohnal ramenatého Talesiena.
"Nemám rád stromy..." mumlal si tiše pro sebe. Her se trochu ustrašeně rozhlédla. Viděla však jen stíny kroužících orlů a na zemi pár blátivých stop nějaké lesní zvěře.
"Nemusíte se bát," přátelsky se k ní naklonil Ivan. "My vás ochráníme."
Vděčně na něj pohlédla a usmála se.

Chvíli jeli mlčky a každý se soustředil jen na své vlastní myšlenky. Tichým klusem dorazili k místu, kde cesta klikatě mířila mezi vysoké balvany a po pár metrech tvořila jen úzký kaňon mezi skalami. Talesien vjel do soutěsky bez váhání jako první, za ním Ivan, který si položil ruku na své kopí, a s větším odstupem se k balvanům blížil Murgh. Her teprve vyjížděla z lesního podrostu, když před sebou uslyšela zvuky boje. Ostrý svist kopí a zvonivé údery meče se mísily se znepokojivými čvachtavými zvuky a tlumeným sykotem. Obezřetně přijela blíž a uhnula bardovi, který právě vyběhl ze soutěsky, následován splašeným koněm.
"Zachraň se kdo můžeš, pa- pa- pa-..."
Ani nebylo třeba doříci. Za Murghem v těsném pořadí následovali Ivan, Talesien a obrovský, chlupatý, hnusný pavouk. Kulhal již jen po několika nohou a z mnoha míst na těle mu vytékala nechutná žlutozelená tekutina. Byl však evidentně rozzuřený a Talesienovi s Ivanem trvalo ještě notnou chvíli, než ho poslali do pekla pro osminohé.

Pavoučí monstrum leželo na zádech s nohama nábožně sepnutýma k nebi a nehýbalo se. Oba bojovníci si z oděvu otírali slizovitý pavoučí jed, Murgh se přestal tvářit vyjeveně a odvážně se k mrtvému pavoučímu tělu krok po kroku přibližoval. Her si odkašlala a vyčítavě pohlédla na dřevěnou ceduli, zapíchnutou ve křoví podél cesty. Cedule hlásala: POZOR!! VSTUP JEN NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ!

"Hm, tudy bych radši nejel," ozval se zamyšleně Talesien. Ivan mezitím něco kutil u pavouka, a když se zvedl, podával Her jakýsi šedobílý chomáč. Her ho váhavě vzala do dlaní. Byl lehoučký jako pápěří z pampelišek a jemnější než první vlna novorozeného jehněte.

"To je... to je... hedvábí!" vykřikla nadšeně Heratrix. Vždycky toužila vyzkoušet práci s tímto královským materiálem. Obchodníci však hedvábí málokdy nabízeli, a když, tak nesmírně předražené.
Elf se na dívku mile usmál. "Myslíte, že by se vám mohlo hodit k práci?" optal se. Her jen horlivě přikývla a uschovala svůj malý poklad hluboko do torny.

Chvíli váhavě postávali v ústí soutěsky, ale když se ozvaly podezřelé syčivé zvuky, jako by se chlupaté pavoučí nohy šinuly po kameni, Her rychle zavolala: "Vezmeme to tady přes palouk, snad ta skála půjde objet."
Muži obrátili koně a pomalým klusem, aby jim stačil i pěší bard, se vydali přes svěže zelenou, vonící trávu.

(listopad 2008)