Havantské literární klání

HAVANTSKÉ LITERÁRNÍ KLÁNÍ

Her se zastavila u královské vývěsky a začetla se do nových vyhlášek:

Zdravím vás, velevážení obyvatelé Andarijští,
tímto všechny vyzývám k účasti v literární soutěži, zvané o Měděnou rukavici slečny Aishlyn.
Tématem je "BITVA O HAVANT". Soutěž se bude konat od dnešní půlnoci do 30.června tohoto roku.
Pravidla jsou prostá, a to:
1) dílo nesmí mít pod 25 stránek a musí obsahovat název díla a jméno autora
2) dílo nesmí obsahovat žádné vulgarismy, ani žádné protirasové podtexty
Hlavní cenu jsme pro vás připravili krásné měděné rukavice!
Jako porotce se nám představí rytíř Zoltan, Havantský knihovník Melarocco a slečna, starostka, Aishlyn.

Dále bysme vás rádi upozornili na menší básnickou soutěž o 50 zlatých. Termín pro napsání básně je taktéž od dnešní půlnoci do 30. června tohoto roku. Téma je - Osoba, která nejvíce změnila můj život.
Veškeré své přispěvky můžete vhazovat do truhly, umístěné v prostorách Havantské banky.

Těšíme se na vaše příspěvky....
S pozdravem Melarocco, Havantský knihovník

Her si ihned vzpomněla na Murgha, povídavého barda, se kterým strávila mnoho dní i nocí na výpravě za Bělovousým mágem. Určitě by se měl zúčastnit, i když možná nevyhraje, ale aspoň si udělá reklamu. Bitva o Havant, to jistě napíše při jednom, dvou korbelech jantarového piva ještě dřív, než se nad střechou krčmy rozední, pousmála se. O kom by asi psal, kdyby se chtěl zúčastnit básnické soutěže? A o kom, Heratrix zvážněla, o kom bych vlastně psala já... O mamince, která mne porodila a jistě s láskou vychovávala, ale o které nevím ani jaké měla oči? O tatínkovi – Her zadoufala, že nějakého tatínka kdesi má ... Kdo nejvíc ovlivnil můj život?

V myšlenkách, které ji pronásledovaly celou cestu, se Heratrix vydala do Andorského domu, našla starou účetní knihu a vytrhla z ní popsané listy. Pak se posadila za stůl, vzala do ruky brk a začala ho zamyšleně okusovat.

Kdo nejvíc změnil můj život? Hořce se pousmála. Viděla temné modré oči a ještě temnější mořskou hlubinu. Viděla dlouhé bílé vlasy, vlající ve větru pod kovově šedými mraky. Viděla záblesk světla a úplně živě si vyvolala vzpomínku na studený, mokrý písek a slizovité chaluhy – její uvítání zde na Andarii. Namočila hrot brku do inkoustu a začala na nažloutlém papíře vytvářet první obliny písmen.

Měl oči jak hlubiny moří
vous bílý jako padlý sníh
V těch očích však plameny hoří
Pak vstal a každý kolem ztich‘

Způl příkaz či prosba snad zpola:
Vstaň, dívko, vyvolená
Král tvůj tě do služby volá
Hvězdami bylas nalezena

Proč přišels, ach, starče bílý
Přišels mi mé mládí vzít?
Můj život, můj svět tolik milý
Proč nesmím v poklidu žít?

Nesl mne přes hloubku moře
Přes propast zapomnění
Nechal mi svitek – a hoře
Návratu zpátky není

Snad osud, snad ďábel či bůh
Přerval můj poklidný svět
Cizí mám zaplatit dluh
Žádná z cest nevede zpět...

Heratrix odložila brk a její oči přelétly zasychající řádky písmen. Sebekriticky se ušklíbla. Tak tohle by asi v soutěži moc neuspělo, pousmála se pro sebe. Pohlédla z okna. Zapadající slunce prosvítalo mezi listovím ořešáků. Zaklapla knihu a začala se svlékat. Abegoth ještě nebyl doma, a tak si dovolila sejít dolů k sudu s vodou oděná jen do svých dlouhých, medově zlatých vlasů. Když zaslechla na zápraží dupavé zvuky, vyběhla rychle nahoru a tak, jak byla, vklouzla pod přikrývku na své posteli. Jak se ukázalo, to zřejmě jen uvázaní koně řešili nějaké své neshody. Her zívla a zavřela oči. Položila si hlavu na medvědí kožešinu, kterou byla zvyklá používat místo polštáře. Vlastně to byla kožešinová medvědí maska, která kdysi byla její jedinou vzpomínkou na An, když...

Všechny pocity z té doby jakoby se jí vrátily zpátky. Anina vůně, která přebývala v medvědí masce, ta dráždivá směs vůní, kterou se Heratrix tak ráda nechávala hýčkat, jí přivolávala živé obrazy, které jí probíhaly přímo pod zavřenýma očima. První den v novém světě, kdy se jí neznámá dívka v zeleném ujala jako vlastní sestry... podivná noc ve společnosti dvou elfek, chichotajících se a provokativně dráždících svými dvojsmyslnými narážkami... společné bydlení v thyrském domečku...noční cesta pod stříbrnými hvězdami... Aniny smutné oči tam u jezírka... a Heřino zoufalství, když An utekla do pralesa...

Her vyskočila. Zapadající slunce už dávno vystřídal měsíc, který vrhal své bledé světlo na dřevěnou podlahu a stůl. Her si přes ramena přehodila svůj plášť, otevřela knihu, namočila brk a se zatajeným dechem začala psát.

Do mého světa vstoupila
Ta dívka s aurou skandálu
Kolem se náhle rozlila
záhadná vůně santálu

Má vlasy jemné jako mech
co v načechraných kadeřích
Lehce jí kloužou po zádech
Neohlédnout se byl by hřích

Nese se, když jde ulicí
Co nožka nožku mine
Boky, svůdně se vlnící
Krásou zastíní jiné

Muži jí leží u nohou
Dívky se kysele smějí
Závistí usnout nemohou
Tohle je přesně její

Zná svoji cenu, nesmlouvá       
A mně jen dech se tají                      
Když ke mně s úsměvem promlouvá
V očích jí jiskry hrají

Jen Nistra ví -co bdí nad námi -
Odpověď na otázku
Proč přátelství své dala mi
Nabídla mi svou lásku

Do mého světa vstoupila
An - dívka s aurou skandálu
V mém srdci se náhle rozlila
Vábivá vůně santálu

Vydechla. S nepřítomným úsměvem znovu zaklapla knihu, aniž si po sobě svůj text přečetla, a náměsíčně se vrátila do postele. Přitulila se k medvědí masce, zhluboka se nadechla a s blaženým výrazem na rtech usnula.

(červen 2009)