Bardovo znamení

Jednoho chmurného, deštivého rána se po Andoru šířila smutná novina (smutné noviny se vždycky šíří za chmurných, zejména deštivých dní). Bard, ten nadějný mladý bard jménem Murgh, zemřel. Pohřební průvod bude vypraven následujícího dne, kdy budou bardovy ostatky důstojně uloženy do hrobky v tichém háji za sídlem Družiny rytíře Thomase von Chavy.

Heratrix se to dozvěděla až hodinu před plánovaným časem posledního rozloučení a stále se z té zprávy nemohla vzpamatovat. Co se mu stalo? Byl tak mladý, tak nadějný... ani toho syna ještě neměl... Šířily se nejrůznější fámy od té, že hrdinně prohrál v boji s ohnivým drakem, až po tu o alergii na sušené fíky. Her rychle dodělala nejnutnější zakázky, obarvila si hedvábnou šerpu na smuteční černou a chystala se zamknout obchod, když ji vyrušil nějaký neodbytný zákazník, kterému evidentně nešlo ani tak o vyšívací vzorky na košile, jako o sklenku vína, na níž se urputně snažil protestující švadlenku pozvat. Když se ho zbavila, byl už pohřební průvod dávno pryč.

Her vyrazila z krámku a pospíchala k sídlu Družiny rytíře Thomase von Chavy. Pohřeb už dávno skončil, po cestách se proti ní trousili poslední smuteční hosté. Cestou potkala také An, celou v černém. An ji beze slova vzala za ruku a kolem honosného sídla ji provedla do starého sadu. Mezi pokroucenými kmeny broskvoní se odrážely paprsky letního slunce od bílé náhrobní desky na mramorové hrobce. Hrobku mu zdobila socha Paegase s roztaženými křídly. O náhrobní desku opřeli Murghovu loutnu.

An a Her se tiše pomodlily za jeho duši, aby šťastně došla Domů, a posadily se pod svraštělý kmen stromu. Slunce zapadlo a obloha začala pohasínat.  Her vzlykla.

"Není to fér," řekla po chvíli.

"Takhle mladí by lidi neměli umírat."

An tiše přikývla.

"Měl tolik plánů, byl tak nadšený," řekla Her smutně. "Ani ještě neměl toho syna, aby mu zpíval všechny své písně. A přál si s námi najít Bělovousého..."

Seděly mlčky, každá se svými myšlenkami.

"Musím jít a najít Bělovousého!" vykřikla Her po chvíli se slzami v očích. "Už kvůli jeho památce!"

"Třeba by s námi šel," ozvala se An zamyšleně.

Her se na ni nechápavě podívala.

"No, aspoň jako duch," řekla An. "Třeba by to bylo ještě lepší, než jako smrtelník."

"Ty myslíš..."

An kývla.

Her chvíli zvažovala tu myšlenku. "Mám sebou pár svíček," řekla nakonec.

An mezitím ometla schody hrobky a začala svíčky rozestavovat kolem dokola. Společně je v tichosti zapalovaly.

"Ještě jsem to nikdy nedělala," podotkla An, "nad hrobem..."

Her se po ní ohlédla.

"Myslím, vyvolávat duchy," zahihňala se An.

Her si pohoršeně odfrkla.

"Promiň," sklopila An hlavu a šla utrhnout nějaké květiny.

Nebe se tmavlo v soumraku.

"Bytosti všemocné," začala An deklamovat, když všechny svíčky hořely v půlkruhu a dívky poklekly na mramorové schody.

"Duchové a bohové," pokračovala, "prosíme vás snažně, vydejte nám živého či mrtvého..."

"Kdyby to šlo, tak radši živého," poznamenala pro sebe Her a nahlas pokračovala v Anině větě:

"... barda velké slávy a pověsti, slovutného Murgha, mistra pera i..."

"Zas tak velký a slovutný nebyl, ne?" zapochybovala An.

"Možná, zatím," zamračila se na ni Her, "ale určitě by byl, kdyby dostal příležitost!"

"No já jen, aby duchové věděli, o koho jde," rýpla si An.

Her si povzdechla. "Sféry nebeské, vydejte nám Murgha, barda andarijského, touto loutnou pověstného..."

Jako znamení z nehmotných světů ozvalo se náhle tiché zacinkání. Dívky se polekaly.

"Co to bylo??"

"Nevím, ale znělo to jako tam shůry..."

Prakticky založená An už zkoumala větvoví rozložité broskvoně.

"Ale vida, vida, kohopak tu máme," prohlásila po chvíli.

Pod korunou stromu se náhle objevily nohy, chvilku se houpaly a dopadly na zem i se zbytkem těla a jednou bytelnou haluzí.

Her překvapeně vyjekla.

"Eeehm..." prohlásila ta bytost, "pardon, ale já si tady tak cestuju ze sféry do sféry..."

An se na ni zkoumavě podívala přimhouřenýma očima.

"... a najednou se octnu tady, kde jsem naposledy zemřel. Snad to bylo tisíc let, snad včera..."

Bytost, nápadně podobná slovutnému bardovi nenápadně odhodila pecku z broskve.

"A to je normální, že s sebou ze sfér přinášíš větve," otázala se nevinně An, "i s broskvemi?"

Heratrix její poznámku nevnímala. Ohromeně zírala na zhmotnělého barda a vykřikla: "Honem, povídej, kde je? Prosím!"

"Kdo?" polekal se bard.

"Přece Mág! Bělovousý! Proto jsi přece přišel, že?" dožadovala se Her.

"Oooh... no jistě. Ale, hm, my duchové bardů, nebo kdo to vlastně jsme, musíme mluvit v hádankách," snažil se bard, "takže... on je... no, on je totiž... tam, kde slunce nesvítí!" zakončil vítězoslavně.

An si zakryla ústa, ale Her vykřikla: "V jeskyni?"

"Nooo, možná, ale, ééém, ne tak docela..." kroutil se bard.

"Barde, veď nás!" vykřikla nakonec Her dramaticky.

Bard si odevzdaně povzdechl.

"Tak jo. Na východ!" zavelel rázně a vyrazil.

"Východ je ale támhle," podotkla An.

Bard upravil směr pochodu a vyrazil znovu. Ušli asi 20 metrů, když se stromy rozestoupily a před nimi se otevřelo širé moře.

"Aha," podrbal se bard za uchem. "É, tak... na západ!" zavelel znovu a otočil se na podpatku. Dívky ho poslušně následovaly. Prošli znovu kolem hrobky (Her se trochu nervózně rozhlížela), minuli sídlo Družiny a zamířili do lesa.

Les brzy zhoustnul. Ptáci a vysoká zvěř, které potkávali na okraji, postupně vymizeli, občas zaslechli mručení medvěda či sípavý štěkot lišky. Kráčeli tiše, stísněni potemnělým lesem. Najednou bard vykřikl, až Her polekáním vyskočila: "Ha!"

"Stopa!" zvolal a ukazoval před sebe.

Podivně navršené kameny, hrubě opracované, dávaly tušit, že zde kdysi bývala jakási stavba, snad opevnění či staré hradiště.

Obešly ruiny a pokračovali dál vytýčeným směrem, snad hodinu, snad dvě, dokud bard znovu nevykřikl: "Ha!!"

Tentokrát vykřikly překvapeně i dívky. Uprostřed hlubokého lesa, kam lidská noha nevkročila jistě několik let, stála dřevěná, dobře udržovaná kaple s oltářem. Při vchodu dokonce rudě kvetly růžové keře. Vchod sám byl zdoben zelenkavými krystaly a zvířecími figurami.

"To je jasné, to je jasná stopa," tvrdil bard přesvědčeně. "Vidíte, tady ty sošky to jasně dokazují, tohle je jeho trůn, kde se modlil!"

"Proč by měl trůn," zapochybovala Her.

"A jak s tím souvisí sošky?" nechápala An.

"Je to něco jako vzkaz, tedy, abychom věděli, že jdeme správně," vysvětloval bard.

Přistoupil k soše veverky v nadživotní velikosti. Chvíli ji rukama zkoumal a najednou vytáhl smotaný svitek.

"A je to jasné! Tady se jasně píše: skvííík, píísk, oříšek, oříšek. Klacík. To znamená: Heratrix, jdeš správně."

"Cože? Tam se píše Heratrix??" podivila se Her.

"Nooo, jasně, teda, to máš tady to píísk, když zpřeházíš písmenka, trochu to upravíš... a pootočíš..."

"Ale proč by to Mág psal veverštinou?" rýpla si An.

"Já už vím..." vydechla Her ohromeně, "pamatuješ, jak jsem v Lewanu zachránila tu veverku? Jak jsem hledala Mága a ten chlap ji chtěl zabít... Tenkrát mi řekla, že to mám u ní a že se mi odvděčí!"

Zvedla hlavu a pohlédla obdivně na barda. "Tak to je vážně asi vzkaz pro mě..."

Rozněžněle pohladila sochu veverky: "Děkuju Ti, veverečko!"

"No dobrá," ozvala se pragmatická An. "Ale říká ta veverka, kudy dál?"

"É, no..." zamyslel se Murgh.

"Já vím!" vypískla Heratrix. Vzala Murghovi svitek z ruky a hodila ho na zem. Svitek se chvíli kutálel a pak se ustálil přibližně v severojižním směru. Her chvíli zvažovala, pak se rozhodla pro jeden konec svitku a zavelela:  "Tudy!"

An pokrčila rameny, bard si oddechl a všichni vyrazili za nadšenou Her.

(7.května 2010)