Setkání s Bělovousým

Dlouhé schodiště muselo vést do samého nitra hory. Bylo stále užší a temnější. Okolní pachy ztěžkly příchutí práchniviny a podzemí. Schodiště pokračovalo dlouhou monotónní chodbou, která po dlouhém úmorném pochodu vyvrhla dobrodruhy ven, na stísněné prostranství obklopené vysokým, neprostupným stromovím.

Uprostřed mýtiny uviděli kamenný piedestal. Na něm, zády k příchozím, stála vysoká, štíhlá postava starého muže s dlouhými bílými vlasy a vousy. I jeho splývavá róba byla běloskvoucí.

"He- hele," ukázal Murgh na postavu.

An se instinktivně dotkla pružného dřeva svého luku.

"To je on!" zajíkla se Heratrix.

"Co budeš dělat?" tázal se přiškrceným hlasem bard.

"Já nevím," ozvala se Her se zřetelnou panikou v hlase. Najednou si přestala být jistá tím, čeho chce vlastně dosáhnout. Proč se vydala na tuhle strastiplnou cestu? Co má chtít od tajemného muže, který byl u zrodu její bolesti?

Stařec se pomalu otočil.

"Věděl jsem, že přijdeš, malá Heratrix," řekl hlasem, který vyvolával bázeň i pocit bezpečí zároveň. Bylo v něm cosi konejšivého, snad i náznak úsměvu.

"Já... já jsem..." zakoktala se Her.

"Vím, trápí tě tvé poslání," řekl Bělovousý tiše.

Her nahmatala v kapsáři svůj svitek a nervózně žmoulala jeho okraje. V mysli jí okamžitě vytanul jeho obsah:

Vstaň a jdi, dívko statečná, zachránkyně mocné říše!
Vrať to, cos nenalezla, tomu, jenž to neztratil.
Tomu, jenž je čisté duše a statečného srdce
A jeho ruce léčit dovedou...

Ta slova už znala nazpaměť. Jejich pochopení však nebyla dnes o mnoho blíž, než tehdy na útesu, u thyrského pobřeží.

Pohlédla letmo na Mága. Díval se jí přímo do očí. Byly modré, blankytně modré... dodávaly jí sílu, statečnost...

"Pane!" probudila v sobě Her odvahu. Pevně uchopila pergamen a vytáhla jej z kapsáře. Chvíli zaváhala.

"Jsem připravená váš úkol..." zarazila se. "SVŮJ úkol... splnit," opravila se s rozhodností v hlase.

An za jejími zády pevně stiskla rty.

"Nejdřív si prosím vezmi tohle," požádal ji Bělovousý a z torny u pasu vytáhl jiný pergamen, stočený do svitku a opatřený velkou, bohatě zdobenou pečetí, která však dopis neuzamykala, nýbrž volně visela na zlaté stužce. Vložil jí svitek do rukou.

"Čti," vyzval Her vlídně a kývnul hlavou na svitek. "Máš právo vědět víc."

An sevřela svůj luk tak pevně, až jí zbělely kloubky rukou.

Her pomalu rozložila pergamen. Písmo bylo sebejistě rozmáchlé, avšak velmi elegantní, neslo v sobě obraz hrdosti a inteligence pisatele. Her si odkašlala a zastřeným hlasem začala číst:

Her dočetla a beze slova smotala pergamen. Prudce zamrkala, jak se jí do očí draly slzy.

Mág už jí však podával další předmět. Bylo to svinuté plátno, velké právě tak, aby se svitek vešel do torny. Her jej rozvinula a uviděla kvalitní, detailně vyvedenou olejomalbu. Z obrazu na ni hleděl muž, ve středních letech, s delšími, hnědými vlasy, v nichž probleskovaly rezavé odstíny, a vousy podobné barvy. Připadal jí čímsi nesmírně povědomý. A přitažlivý, dotkla se její mysli skrytá myšlenka, kterou hned zaplašila.

"Toto je obraz krále," pronesl Mág s náznakem přirozené úcty.

"Krále, který psal ten dopis?" pochopila Her.

Mág souhlasně přikývl.

"A já musím najít jeho ztraceného syna..." nechala větu vyznít do prázdna.

"Dá se očekávat, že bude svému otci velmi podobný," pohlédl na ni.

 "Předáš mu tuto královskou listinu spolu s pečetním prstenem."

Vložil jí do dlaně masivní zlatý prsten. V jednom místě se kruh rozšiřoval, až utvořil hlavici, nesoucí zdobně propracovaný královský znak.

"Ale komu...?" nedořekla Her otázku.

Tomu, jenž je statečného srdce a jeho ruce léčit dovedou... v mysli se jí ihned objevila ta stokrát opakovaná slova.

Mág se jí znovu dlouze zadíval do očí.

"Odpověď máš ve svém srdci," usmál se na ni. "Nech se jím vést," dodal vlídně.

Heratrix sklopila hlavu, přemožena silou okamžiku. Její společníci stáli tiše a bez dechu sledovali odehrávající se zlomové dějství jejího života.

"Pane..." řekla tiše. "Vím... pamatuji si... tam na moři – zachránil jste mi život, a svůj jste málem obětoval. Děkuji."

Bělovousý se na ní vlídně usmál: "Tvůj život má pro mé království tisíckrát větší cenu, než můj, než život kohokoli jiného, malá Heratrix."

Mlčky přikývla, její ramena tížil pocit bezbřehé zodpovědnosti.

"Udělám to," řekla tiše. "Udělám to pro vás, pane."

Mág na Heratrix upřel pohled, v němž se odrážela laskavost i dojetí.

"Jsi statečná, má Heratrix. Právem nosíš své nové jméno. Jsi skutečnou "Nositelkou dědictví". Bez tebe je královský rod mrtev."

An bolestně stiskla víčka.

 "Pane?" promluvila Heratrix po chvíli stísněně. Pohlédla na Mága, jako by se chtěla odhodlat.

"Smím už vědět... řeknete mi – prosím - ... kdo jsem?" Konec věty sotva slyšitelně vydechla.

"Čekal jsem, kdy se mě zeptáš," pousmál se Mág.

Her napětím ani nedýchala. An si zoufale skousla spodní ret, až z něj vytryskla kapička krve.

"Jsi dcerou královského lovčího a jeho ženy, velmi zručné šperkařky. Žila jsi se svou rodinou nedaleko královského města. Máš dva starší bratry a jednu mladší sestřičku."

Heratrix mu naslouchala jako ve snách. Mám bratry! A sestřičku!

 "Tvé pravé jméno je..."

An se ztratila všechna krev z tváří.

"Áine."

"Áine?" vydechla An.

"Áine..." opakovala zrovna tak bledá Heratrix, jako by poprvé ochutnávala zvuk toho jména.

"Tvá paměť byla kouzlem pozměněna," pokračoval Mág hlasem, který už nebyl tak pevný. Ukrýval v sobě výčitku svědomí. "Neboť jsi nechtěla přijmout proroctví, chtěla ses starat o mladší sestru a stárnoucí rodiče."

Her se po tvářích skutálely první horké slzy. V Mágově pohledu převážil hluboký soucit.

"Pane," oslovila jej znovu Her. "Řekněte, co víte o mých rodičích? Jsou naživu?"

Mág v hlubokém, nepředstíraném smutku sklopil hlavu. Her se rozplakala. An přistoupila k ní a beze slov jí položila ruku na rameno. Her se o ni zničeně opřela.

"Podívám se ještě někdy domů?" vzlykla Her, když ji opustil největší nával zoufalství.

"Cesta vede po moři a je zlá," odvětil Mág. "Věřím však, že přijde den, kdy ji podstoupíš. Gaelbstadt – královské město v zámoří. Je to město Keltů, na ostrově Brittania."

"Splním, co musím, a cestu domů si najdu!" vykřikla náhle Heratrix s náznakem vzdoru.

An si v napětí dál rozdírala ret.

Bělovousý na Her pohlédl a usmál se.

"Hodně štěstí, malá Heratrix."

"Děkuji," zamumlala Her.

"Já děkuji tobě," řekl Mág vážně.

"Teď však už je čas se rozloučit. Bohové nechť tě provázejí, statečná dívko." S unaveným úsměvem na ni pohlédl: "Brzy na shledanou."

 "Sbohem," drtila An temně mezi zuby.

"Nashle..." vydechl nadšeně bard. "Takový příběh!" mumlal si jásavým polohlasem.

"Pomohu vám trochu s cestou," usmál se Mág. "Chyťte se za ruce."

Váhavě splnili příkaz.

Mág pronesl cosi velmi tiše a všichni ucítili tupé trhnutí za pasem, a pak už svět kolem nich svět proletěl tunelem a zavířil v tisících odrazů.

(8.května 2010)