Hořká zrada

Další dny byly pro Heratrix skličující. Zůstala bydlet v Andoru u Abegotha, který pro ni byl oázou klidu. Na nic se neptal, i když asi mnohé tušil. Bylo však znát, že se snaží o ni s dojemnou pečlivostí starat. Uměl ji i přes její chmury rozveselit a zaplašit na chvíli smutek. Pokud se potkala s An, chovaly se k sobě zdvořile, ale s patrným odstupem.

Her se trápila. Její blízký vztah s An byl takovým malým veřejným tajemstvím. Lidé je většinou bez problémů respektovali. Našli se však i tací, kteří si teď rádi přilili olej do ohně a více či méně nápadně Her informovali o drobných aférkách, které An v posledních dnech rozdmýchávala. Většinou nešlo o nic víc než o neškodné flirtování. Pro Her to však bylo jako sypání soli do rány. Spatřovala v tom návrat An k  životu, jaký vedla před setkáním s ní.

S Abegothem o tom mluvit nechtěla, věděla, že jejich vztah neschvaluje, z mnoha různých důvodů. Her cítila, že hlavním důvodem je samotný jeho vztah k ní. Když na tuhle skutečnost pomyslela - nemohla si pomoci - rozlil se v ní blažený pocit radosti a, což si uvědomovala stále silněji, hluboké lásky.

Mnohokrát se přistihla, jak srovnává oba své vztahy. Abegoth byl pro ni jako přístav v bouři. Byl pevnou skálou, s níž nic nepohne, kterou je možné najít vždy stejnou, nezměněnou, bezpečnou. Byl jejím přítelem i starším bratrem. Byl jí oporou, ramenem, na kterém se mohla vyplakat ze svých trápení, pevnou dlaní, která ji dokáže ochránit i něžně pohladit po vlasech. Byl moudrý a zkušený. Neradil jí, ale když se ho zeptala na názor, věděla, že mu může věřit. Nedokázala si už představit život bez něho, patřili jeden k druhému tak pevně, přirozeně.

An byla jako z jiného světa. Vyzývavá, svůdná, lákavá. Její vílí část byla vášnivá, okouzlující a neodolatelná, zatímco její elfská polovina to ještě umocňovala svou elegancí, krásou a bystrostí ducha.

Byla náladová a panovačná, bez zaváhání využívala situací i lidí kolem sebe. Ti jí to však mnohokrát s lehkým srdcem odpouštěli a nechali se využívat znovu a zas. Mířili k ní jako noční motýli k plameni svíce, který je pak spálí na popel. Na Her však nedala dopustit, a ta věděla, že jí An nikdy vědomě neublíží. Ačkoli ji zpočátku brala jako sestru, jejich vztah se poznenáhlu stal něčím vícnavíc i pikantním a vzrušujícím. Nikdy dřív by Her neuvěřila, že může být zamilovaná do dívky, ale musela si už dávno připustit, že je tomu tak. Byla do An hluboce, bláznivě zamilovaná. Když si připustila, že by ji mohla ztratit, měla pocit, že jí na místě pukne srdce.

Jedinou duší na světě, s kterou o tom mohla kdykoli mluvit, byla elfka Gorlae. Bývalá... hm, řekněme, kamarádka An a známá Abegotha, znala celou historii a propletenec jejich vztahů. Nebyla úplně nestranná, a také An její přátelství s Her jen s obtížemi tolerovala, ale Her potřebovala někoho, s kým mohla mluvit na rovinu, aniž by ji za to odsoudil. An se maličko uklidnila, když Gorlae začala žít se Stenilií, mladou a pohlednou starostkou města Tarkasu. An však i přesto Gor upřímně nesnášela a do své zášti velkoryse zahrnula i Stenilii.

Toho večera se za Gor vypravila bez cíle, jen si chtěla přátelsky popovídat. Abe nebyl doma, vypravil se na týden za obchodem mimo město, a Her už byly dny doma o samotě dlouhé. Osedlala svou klisničku, vzala do torny pár koláčků, aby nešla s prázdnou, a vyrazila.

Tarkas, město, kde Gorlae bydlela se svou přítelkyní, před několika měsíci prodělalo ošklivý nájezd skřetů a portály byly dosud zavřené. Jediný funkční vedl z Thyru. Heratrix se rozhodla do Thyru dojet lesní pěšinou. Byl vlahý letní večer a les kolem vydával stovky vůní a hlasů. An naučila Heratrix přírodu znát, respektovat a milovat. Byla pravou dcerou své bohyně-matky, Nistry. V bezejmenných melodiích ptáků teď Her poznávala kosa, slavíka i maličkého skřivánka, s úsměvem pozdravila lesní laně i hnědého medvěda, který dobromyslně naladěn prošel pár metrů kolem ní. Když došla k thyrské bráně, smetla z kloboučku zbytky jehličí a zamířila k portálu.

Cosi uvnitř ní se však pohnulo a Her se váhavě zastavila. Pocity se v ní svářely. Možná toužila jen vidět An a ujistit se, že je v pořádku; možná v ní hlodal červ pochybností a chtěla ji přistihnout s nevítanou návštěvou a potvrdit tak pomluvy, které slýchala. Po chvíli zaváhání sklonila hlavu a se smíšenými pocity pobídla koně branou do města. Spěšně projela náměstím, zamířila nedlážděnou uličkou za bankou a téměř bez dechu zastavila u domku číslo 21. Ačkoli už bylo venku šero, okna byla temná, nesvítilo se. Her sesedla a opatrně nahlédla do okna. Snadno zjistila, že doma nikdo není. Všimla si, že všechny její věci zůstaly tak, jak je opustila. Oči se jí zamžily něhou. V jejích pocitech převládly obavy o An. Vyskočila do sedla a pokračovala za svým původním cílem. Gor byla od svých zákazníků neuvěřitelně informovaná o všem, co se kde šustlo; třeba bude taky vědět, kam se An poděla.

Kolem portálu v Tarkasu už byly následky skřetího nájezdu sotva patrné, ale z bočních ulic tu a tam vykukovaly zbořené a nyní rozestavěné budovy, vypálené domy, zlámané ploty, zničené domovní zahrádky. Her zahlédla i několik zlověstných temně rudých skvrn na fasádách a dláždění. Rychle zamířila ke starostčinu sídlu. Vešla do vstupní haly, která sloužila zároveň jako cechovní obchod. Na pultě stála rozsvícená lucerna, jinak však bylo celé přízemí opuštěné.

"Haló?" zavolala zkusmo Heratrix.

Po chvíli vyšla ze skladu mladá dívka, v níž Her poznala pomocnici, která občas asistovala v obchodě. Evidentně už spala, a teď se snažila rychle si upravit rozcuchané vlasy a utáhnout si teplý vlněný župan kolem těla.

"Omlouvám se za vyrušení v pozdní hodinu," řekla Heratrix. "Hledám slečnu Gorlae."

"Ta tady bohužel není," odpověděla dívka a zívla.

"Je tu jen paní Stenilie s... ehm... návštěvou," zarděla se trochu.

Věděla o tom, že Gor a její přítelkyně mají značně volný vztah, zpestřovaný tu a tam nějakým tím "dobrodružstvím". Her si pomyslela něco o zvycích elfek a usmála se chápavě na dívku.

"Děkuji ti, běž si lehnout. Přijdu jindy."

Dívka s povděkem odcupitala. Her se otočila k odchodu.

Z horního patra zaslechla něčí tichý hlas, po pár zamumlaných slovech se ozvalo vzdychnutí a pak ticho. Heratrix strnula. Ne, to není možné.

Pak uslyšela druhý hlas. Nerozuměla slovům, ale s jistotou rozeznala zastřený hlas starostky Stenilie.

Než se rozhodla k odchodu, uslyšela kroky na dřevěném schodišti. Stenilie si přes sebe přehodila modrý župánek, který rozhodně nic moc nezakrýval.  Byla rozesmátá a její oči měly výraz, který Her nedokázala pojmenovat lépe, než postelový.

Přejela Heratrix pohledem a zeptala se: "Přeješ si?"

"Hledám..." začala Her a zaváhala. Chce ještě s Gor vůbec mluvit?

Stenilie na ni pohlédla vyzývavě, s přimhouřenýma očima.

"Hledám An," rozhodla se Her impulzivně. "Není doma a mám o ni starost."

"Tady není," řekla Stenilie s pohrdavým výrazem.

"Myslím, že o ni starost mít nemusíš," dodala. Her jasně slyšela ostrý trn triumfálního výsměchu.

"Postará se o sebe sama. I když," jedovatě se na ni usmála, "jí v tom velmi ráda pomůžu."

Her se zajíkla potlačovanou zlobou. Ještě pořád však odmítala uvěřit, že by An mohla...

"Neboj, bude v pořádku," řekla Stenilie.

"Ale ty nevypadáš dobře," dodala s pokryteckým soucitem.

Přistoupila k Heratrix a v tu chvíli měla Her pocit, že jí pukne srdce. Viděla zblízka její zvlhlé rty, zvlněné v nestydatém úsměšku, a ucítila známou, milovanou vůni... santál, luční květiny... An.

Chvíli na ni s prázdným výrazem hleděla. Z posledních sil se snažila nedat na sobě znát, co se odehrává v jejím nitru. Zamrkala, aby zaplašila slzy, deroucí se do očí.

"Myslela jsem si to, ale nechtěla jsem tomu věřit," řekla tiše. Sklopila hlavu a otočila se k odchodu.

"Nemuselas mi lhát," dodala místo rozloučení.

Ani se neobtěžovala prásknout za sebou dveřmi.

(21.7.2010)