Duch

Heratrix ležela zhroucená na okraji lesa tak dlouho, až vysílením upadla do hlubokého spánku. Když se probudila, stále ještě ji obklopovala tma, prozářená jen stříbřitým světlem měsíce. Vrávoravě se postavila. Hlava jí třeštila a bolela jako v horečkách. Malátně se rozhlédla kolem a pak se vydala náhodným směrem do lesa. Nevěděla, kam jde, ani proč, nevnímala nic kolem sebe. Nevšimla si ani obrovského lesního orla, který nad její hlavou tiše vyhlížel kořist, dokud se střemhlav nesnesl až k ní...

Abegoth mířil unaveným krokem domů. V pozůstatku narudlého světla po západu slunce vypadala jeho shrbená postava mnohem starší, než ve skutečnosti byl. Tížila ho však únava po velmi dlouhé a náročné cestě, obchody se také nezdařily podle jeho očekávání, a tak celkově mu chyběl nějaký pádný důvod k radosti.

Přítomnost jiné bytosti vycítil zlomek vteřiny předtím, než se otřásl chladem po dotyku ledového závanu na své pravé paži. Prudce se otočil a mrzutě pohlédl do míst, odkud ucítil mrazivý dotek. Přesně podle svého očekávání vzápětí uslyšel tesklivé: "Ooo..."

Duch v šerosvitu večera vypadal jako sotva viditelná stříbřitá mlhovina. Byl přibližně stejně vysoký jako lidská postava a jeho mihotavé tvary dávaly tušit obrys hlavy asi ve výši Abegothových ramen.

Abegoth se odvrátil a s nadějí pohlédl na dveře svého obydlí. Obýval celé přízemí cechovního domu Strážců. Poněkud velké pro jednoho člověka, pomyslel si hořce.

Taky ses sem nestěhoval sám, odpovědělo mu jeho ještě jízlivější já. Hlasitě si odfrkl. Mělo to znít pohrdlivě a cynicky, ale to, co z toho vzešlo, mělo blíž spíš k popotáhnutí. Znechuceně se zamračil a obrátil své myšlenky zpátky k domu. Zejména se těšil na svou pohodlnou postel, kam se hodlal okamžitě po příchodu svalit i s botami. Ke dveřím mu zbývalo pár desítek kroků a nehodlal se nechat ničím zdržovat, ať už by to bylo cokoli.

"Ooo uuu ooo," ozval se duch ještě naléhavěji a zastoupil mu cestu.

"Ustup, mátoho," nevrle na něj zavrčel. Duch se nehnul ani o píď. Nad Abegothovou hlavou zvolna vystupoval měsíc. V jeho paprscích jako by duch nabyl konkrétnějších tvarů. Abegoth přimhouřil oči a chvilku si ducha strnule prohlížel.

"Léčitele hledáš?" ozval se po chvíli, a do hlasu se mu vkradl mírnější tón. "Pojď za mnou," povzdychl si.

Vyrazil na travnatou pěšinu po okraji lesa. Duch se držel o pár kroků za ním. V houstnoucím šeru byla pěšina stále méně zřetelná, ale zvuky nočního lesa zleva a tlumený hukot příboje spolu se štiplavou pachutí mořské soli ve vánku přicházejícím zprava je udržovaly ve správném směru. Pěšina se nejspíš vinula podél zálivu na úzký ostroh, protože vlnobití po chvíli ztratilo na síle, aby se objevilo mnohem mohutnější na opačné straně. V dálce před nimi svítila do tmy okna velkého domu, a když došli blíž, v jejich mihotavé záři osvětlující palouk se rýsovala postava muže ve splývavé róbě.

"Támhle je léčitel," obrátil se Abe na ducha. "Ale dlouho se tam neochomýtej, ten dům za paloukem patří cechu zlodějů a ti návštěvy moc rádi nevidí."

Duch vděčně přikývnul a zamířil k léčiteli. Abe se loudal pomalu za ním. Viděl, jak duch s léčitelem vyjednává. Léčitel pak zvedl paže k temné obloze a pronesl modlitbu k bohům. Abegoth došel na vzdálenost několika kroků a sledoval, jak se tělo ducha stává stále zřetelnější a hmotnější, až...

"Her!!"

Abe přiskočil právě včas, aby zachytil vrávorající dívčí postavu.

"Patří k vám?" ozval se nevzrušeně léčitel. "Tak si ji do něčeho oblékněte, nejsme charita."

Abe vzal nahou dívku do náručí. Chvěla se a s vděčností se k němu přitiskla.

"Abe," vzlykla. "Zase jsi mi zachránil život..."

"Ššš," konejšil ji a v nejhlubších rozpacích přes ni přehodil svůj plášť. "Jen ve správný čas na správném místě."

"Teda já, ty asi ne," dodal po krátké úvaze.

Pohladil ji po medových vlasech. "Pojďme domů."

(23.12.2012)