Dál, jen dál!

Přenocovali u rozložitého dubu. Než se utábořili, jeden z mužů skolil statného kance, kterého pak Heratrix zručně upravila k večeři. Všichni uléhali pod šumící větve obrovitého stromu s mastnými ústy a plnými žaludky. Po celou noc hořely kolem nich čtyři ohně, muži se střídali v nočních hlídkách. Nistra však byla jejich výpravě zřejmě nakloněna. Jen z veliké dálky zaznívalo k jejich uším táhlé vytí vlků a sem tam nad jejich hlavami přelétl noční pták.

Cesta následujícího dne vedla skupinu celkem pohodlně mezi stromovím. Drželi se za sebou a zpočátku jeli mlčky. Veškeré známky civilizace nechali brzo za sebou a cesta se stala poněkud monotónní. Myslela na to, že čím dál dojdou, tím menší je šance, že je An najde, aby se přidala, a bylo jí z toho trochu smutno. Chtěla ji mít po svém boku, až... Povzdechla. Chtěla vlastně opravdu Mága najít? Co mu řekne? Bude vůbec ochotná poslechnout jeho příkazů? Tyto myšlenky ji provázely za jemného klapání koňských kopyt po kamenité stezce vzhůru do lesnatých kopců. Dostali se do míst, která Heratrix neznala. I okolní příroda vypadala nyní trochu jinak, než byla zvyklá z oblasti Andoru, a zcela jinak, než teplomilný prales za slunným Thyrem. Muži mezi sebou již živě hovořili, občas se sytými hlasy zasmáli. Murgh oproti svému zvyku mnoho nemluvil. Šel totiž pěšky, rychlou chůzí uprostřed skupiny koní, na nichž jeli ostatní členové výpravy. Musela obdivovat jeho výdrž, putovali téměř bez přestávky, jen s občasnými pauzami, aby něco malého pojedli a popili.

Slunce již začínalo klesat nad vrcholky stromů, když Talesien v čele skupiny zastavil koně a obrátil se čelem k ostatním. Zvednutím paže si vyžádal pozornost a klidným hlasem řekl: "Pokud se nemýlím, tímto směrem brzy dojdeme k místům, kde se zdržuje poměrně velká skupina renegátů ne právě přátelského vystupování. Přesněji řečeno, jsou to lapkové nejhrubšího zrna."

Skupina mlčky přikývla a nálada znatelně poklesla. Her se zachvěla.

Talesien se obrátil k ní: "Zejména dámu tímto žádám, aby se držela stále uprostřed skupiny, a pokud by snad došlo k boji, aby okamžitě pobídla koně a tryskem si zachránila svůj mladý život."

"A počestnost," zamumlal si pro sebe polohlasem Murgh.

Heratrix jen těžce polkla.

"Nicméně," pokračoval Talesien, "pokud se nám podaří nepozorovaně dostat přes území renegátů, brzy bychom měli dorazit k pevnosti, která náleží jednomu z významných cechů. Tam, doufám, nalezneme bezpečí a snad i přístřeší na dnešní noc. Pospěšme, ať nás soumrak nezastihne v nepřátelském území!"

Starý elf Ivan se přesunul po bok Heratrix: "Bylo by mi ctí poskytovat vám péči a ochranu po dobu této nebezpečné cesty," usmál se na ni mile.

"Děkuji vám, budu se tak cítit mnohem lépe," odpověděla po pravdě dívka.

Skupinka jela semknutě, vedena mohutným Talesienem, za ním nervózně poklusával bard a malý průvod uzavírala Heratrix a její současný ochranitel.

Jestliže doufali, že se jim podaří proniknout územím lapků bez povšimnutí, pak se šeredně mýlili. Po několika minutách zaslechli tlumené zvuky boje a zuřivé výkřiky. Muži okamžitě strhli ze zad luky a sáhli do toulců pro ostré šípy. Bard vytáhl bojovou loutnu a chystal se udeřit do strun.

"Obraťte koně a ujíždějte zpět!" sykl na Heratrix Talesien.

Ale ta jako by v transu napínala uši směrem k ozvěnám bitky na mýtině před nimi. Již viděli míhající se postavy – asi čtyři muže a jednu ženskou postavu, která mezi nimi kličkovala a zasazovala jim rány, jako by tančila. Her s hrůzou v očích pochopila, že ženský hlas ve výkřiku poznala správně.

"AN!!!" vykřikla zděšeně a zvedla nad hlavu svoji lehkou sekeru. "To je An Ara! Honem, musíme jí pomoci!"

Pobídla svou klisničku, které se do té vřavy moc nechtělo, a za protestu mužů se vrhla směrem k bojující skupince. Muži ji dohnali a Talesien ji strhl na stranu: "Uhněte, nemůžeme mířit!" vykřikl na ni nahněvaně.

Zaujali pozice a přesně mířenými střelami likvidovali jednoho lapku za druhým.

Bojující An brzy pochopila, že se jí dostalo podpory a vesele skupince zamávala, jako by byla jen na odpolední vycházce.

"Dejte pozor, támhle jdou další!" vyděsila se Her, která si všimla podezřelého pohybu v houští nalevo od mýtiny.

An zaslechla její hlas a otočila se směrem k ní. To Heratrix nejspíš zachránilo život, protože za jejími zády se snad ze vzduchu stvořil mohutný, zarostlý a odporně zapáchající chlap, hmátl po ní špinavými prackami a pokoušel se ji strhnout ze sedla. Bard ho zaregistroval také a duchapřítomně ho praštil po hlavě loutnou. Muži mezitím vyměnili luky za sekery a meče a bojovali nyní se svými protivníky tělo na tělo. An se obratně vyhnula bojujícím dvojicím a s krvežíznivým výkřikem se vrhla na násilníka. Hrot její ostré dýky se blýskl v podvečerním slunci. Chlap náhle strnul, jako by se zamyslel, a pak se s chropěním zhroutil na lesní trávu. Než se vyděšená Heratrix vzpamatovala, bard vítězoslavně zajódloval a opřel se do strun nyní poněkud rozladěné loutny. Její zvuk jako by přátelům vlil nové síly do žil. Na mýtince se válelo už několik raněných a padlých lapků a další, kteří jim přibíhali na pomoc z opevněného sídla, skrytého za houštím, rychle klesali pod náporem ran posílených bojovníků.

An Ara kontrolovala Heratrix.

"Jsi v pořádku, Her?" ptala se jí s obavou v očích.
"Naprosto," pokusila se Her o úsměv a chtěla se An zeptat, kde se tu bere a na spoustu dalších věcí.
"Tak tady zůstaň, a kdyby něco, křič!" zavolala na ni An a svižně se vracela zpátky mezi bojující.

I přes bardovu posilující píseň začínala skupinka bojovníků podléhat únavě a přesile útočníků, Her zahlédla několik ošklivě krvácejících zranění. Bitka naštěstí už neměla dlouhého trvání. Většina lapků ležela ve zválené trávě a dva nebo tři se spasili útěkem do hlubokého lesa. Talesien s Ivanem se vydali na obhlídku jejich nedalekého sídla a vrátili se se zjištěním, že je prázdné a také nese stopy po nedávném boji.

"Měli jsme zřejmě štěstí, zdá se, že již byli oslabeni nějakou trestnou výpravou jen pár dní před námi," oznámil Ivan.

Heratrix s An začaly mužům ošetřovat nejvážnější zranění, ale Talesien je pobídl, aby všichni nasedli na koně a pokusili se dostat co nejrychleji k cechovnímu stavení za lesem. Pro rychlejší postup nepohodlnou stezkou se bard vyšvihl do sedla za An na jejího statného hnědáka Herxe. Podle toho, jak pevně se jí zezadu držel, a jak se u toho uculoval, mu to zřejmě nebylo nijak proti srsti.

Sluneční svit velmi rychle ztrácel na síle. Poslední paprsky skomíraly mezi hustými větvemi potemnělého lesa a na putující skupinu sestupovala noc. Do vysoké budovy u cesty málem doslova narazili, neboť je nevítalo jediné osvětlené okno ani jiná známka života. Talesien hlasitě zabušil klepadlem do mohutných vrat, ale kromě tiché ozvěny na vnitřním nádvoří se neozval ani hlásek.

"No, nedá se nic dělat," řekl Ivan a potlačil zklamání v hlase. "Zdá se, že naši přátelé odjeli na letní byt."

Přenocovali v otevřených stájích pro příchozí, které se nacházely z boku kamenné budovy. Zima jim nebyla, a když přišel k ránu svěží deštík, byli chráněni střechou nad hlavou.

"Jsem tak ráda, že jsme tě našli, An," zašeptala ještě před usnutím Her vedle ležící An na improvizovaném lůžku z otepí slámy.

Nad jejich hlavami Herx a Agha spokojeně chroupali svůj příděl ovsa.

"Omyl," usmála se An. "Já jsem našla vás, jenom jsem na schůzku přišla příliš brzy."

(listopad 2008)