Chladný úsvit ji zastihl ležící na skalním výčnělku pár palců nad vlnící se hladinou moře. Sykla bolestí, když jí přicházející vlna stříkla slanou pěnu do krvavého šrámu na lýtku. Chvíli přemýšlela, jestli má smysl vůbec otevírat oči. Netušila kde je, nevěděla dokonce ani mnoho dalších, důležitějších věcí, ale jednu jistotu měla: to, co uvidí, se jí nebude líbit.
Po hmatu se poodsunula kousek dál od studených vln. Pod zády ucítila vodní mech nebo snad naplaveniny mořských řas. Sůl na obličeji v lehkém vánku pomalu osychala a začala tvořit na její kůži tenkou krustu. "Mohla bych celá zarůst krystaly soli," pomyslela si. "Lesklými, třpytivými krystaly, které by rostly, až by se nakonec spojily v jeden veliký. Kdo by šel kolem, řekl by si: ach bože, to je nádherný krystal! Nikdo by uvnitř nehledal nešťastné stvoření bez domova, bez minulosti. A já bych ležela uprostřed, jako v křišťálovém paláci, netížil by mne strach z nejisté budoucnosti, ani bezcílné pátrání v paměti... všude jen ticho, klid a sluneční záře, střídaná bledým měsícem..." Povzdechla si. Musí vstát. Stoupající příliv jí znovu začal oblizovat bolavé tělo. Kdyby tak znala aspoň své jméno!
- Co třeba Heratrix, řekl jí tenkrát mág, který se s nimi plavil na té velké lodi. Ve staré řeči to znamená Nositelka dědictví. - Mám snad já nějaké dědictví, zeptala se ho unaveně. - Nehledej svůj starý život, neboť jen tvá budoucnost je pravá. Pamatuj, co je psáno: Vrať to, cos nenalezla, tomu, jenž to neztratil. Tak říká staré proroctví.
Polekaně se dotkla svého kapsáře, schovaného pod svrchní sukní. Díky Bohu, při tom hrozném boji s mořskými vlnami se neztratil. I jeho obsah zřejmě zůstal zachován. Pod ztuhlými konečky prstů ucítila svitek pergamenu. Chtěla si znovu přečíst jeho nejasné poselství, i když věděla, že mu neporozumí o nic víc, než když ho četla tisíckrát předtím. Svitek je teď vlastně její nejstarší vzpomínkou. Byl první věcí, kterou spatřila poté, co se probrala v královských komnatách. Jak je to jen dlouho? Snad pár týdnů, měsíc?
Spočívala na loži měkčím než obláček. Chvíli se domnívala, že ještě sní. Matně si vzpomínala na palčivou bolest, kterou v ní zanechalo oslepující světlo, co jí předchozího dne vybuchlo uprostřed hlavy, než upadla do milosrdného bezvědomí. Když na hedvábných polštářích otevřela oči, uviděla svitek. Ruka, která jí ho podávala, patřila starému muži s bílým plnovousem, stejně jako tichý, konejšivý hlas. - Ničeho se neobávej, děvče. Vezmi tento svitek a opatruj jej jako oko v hlavě. Je to tvá jediná budoucnost. I minulost, dodal po chvíli zaváhání. Nedokázala ze sebe vydat hlásku, proto jen němě pokývala hlavou. Pohled na muže jí zakryly mrákoty a ona upadla do dalšího bezesného spánku...
Druhou rukou se pokusila najít váček s penězi, který měl viset na jejím levém boku. Váček tam byl, avšak z původně bohatého obsahu, kterým ji vybavil Bělovousý, zbylo žalostných pár dukátků. Bouře, ztroskotání lodi a zuřivé vlny včerejší noci udělaly své. Zlaťáky teď někde cinkají mořským pannám smutnou písničku. Znovu se ponořila do vzpomínek...
Dalšího dne se probudila v těsné místnosti nevábného vzhledu, do níž pronikal zvláštní pach soli, rybiny a plísně. Pravidelné kolísání nahoru a dolů způsobovalo v jejím žaludku hotové pozdvižení. - Štěstí v neštěstí, pomyslela si tenkrát hořce, že jsem neměla sousto v ústech snad už třetí den. Dveře kajuty byly zamčené zvenčí, ale na podlaze objevila hliněnou misku s chlebovou plackou a vak čerstvé vody. Ven nesměla, vlastně se o to ani moc nepokoušela. Byla příliš vyčerpaná, než aby vymyslela nějakou lest, a málo odvážná, aby se pokusila osvobodit bojem. Jedinou bytostí, kterou za celou dobu plavby viděla, nepočítá-li chlupatou ruku námořníka, co jí otvorem pod dveřmi podával jídlo, byl starý bělovousý mág ze zámku. Mnoho s ní nemluvil, ačkoli vypadal celkem laskavě. Když s hrůzou zjistila, že si nedokáže vzpomenout na své jméno ani minulost, mlčel a soucitně se na ni díval, a pokud se ptala, vždy jen opakoval slova proroctví: Vrať to, cos nenalezla, tomu, jenž to neztratil...
Následující vlna ji definitivně vrátila do přítomnosti. Konečně se donutila otevřít oči. To, co viděla, se jí nelíbilo. Ani trochu se jí to nelíbilo. Ležela na skalnatém břehu, krajina kolem byla pustá. Pod zády tlející mořské řasy, tělo měla celé potlučené a na několika místech byla její kůže sedřená do krve. V útrobách jí hlodal hlad. S obavami pohnula jednou a pak druhou nohou. Kosti snad zůstaly vcelku, pomyslela si s úlevou. Když se posadila, zamotala se jí hlava. Z dlouhých vlasů vysvobodila mořského ráčka a hodila ho do vody. Z kapsáře vytáhla promáčený svitek. Crčela z něj voda, okraje byly místy natržené, ale text, psaný zručným písařem, zůstal neporušený až do místa, kde byla spodní část svitku odtržená.
Vstaň a jdi, dívko statečná, zachránkyně mocné říše! Vrať to, cos nenalezla, tomu, jenž to neztratil. Tomu, jenž je čisté duše a statečného srdce A jeho ruce léčit dovedou Tvo-
O nic moudřejší se s hlubokým povzdechem vydala na cestu do neznáma.