Chodbou dál

Za vraty se jeskyně změnila v chodbu, zřejmě vytesanou ve skále, nahrubo vydlážděnou plochými kameny. Ze stěn místy trčely zrezlé držáky na pochodně.

Skupinka dobrodruhů kráčela mnohem obezřetněji než na počátku výpravy. Vtípky, kterými se navzájem povzbuzovali, měly stále blíže k černému humoru. Tam, kde chodba zahýbala, pro jistotu vysílali barda prozkoumat, co se skrývá za rohem, opatrně nakukovali do dveří, které míjeli. Napětí z nich sálalo každým pórem.

"Eh, sem radši ne..." ohodnotil situaci přiškrceným hlasem Murgh, když nakoukl pootevřenými dveřmi do postranní chodby.

"Co tam je?" dotazovala se Her s náznakem hysterie v hlase.

"Niiiiic, vůůůbec nic," pokusil se bard o bezstarostný tón.

Do dveří nakoukla An, hlasitě polkla a pokusila se Her zakrýt výhled do místnosti. Ani to nebylo třeba, Her zakolísala už při pohledu na krvavé stopy, které zůstávaly na kamenné podlaze za bardovými podrážkami.

Za dveřmi se ozvaly pleskavé kroky. Skupinka na nic nečekala a hlava nehlava prchala dál do chodby. Brzy se ukázalo, že to nebyl příliš promyšlený tah.

Chodba zahnula doprava a rozšířila se ve velkou, zhruba čtvercovou místnost. V jejím vzdálenějším rohu zahlédli krátký záblesk temně rudého světla a zaslechli polohlasem zamumlanou formuli.

"Bacha, má hůlku!" stihl ještě vykřiknout bard.

Pak se jim na zlomek sekundy zatmělo před očima.

"Ty zrádče!" zařvala Heratrix plná nenávisti k tomu odpornému stvoření s loutnou. Strhla ze zad luk a zamířila jeho směrem. Murgh si jí však nevšímal. Nepřítomným pohledem bloudil po místnosti a zarputile drnkal na svou loutnu. An měla oči skelnaté, zatnuté zuby a šermovala kolem sebe dýkou. Her chvíli mířila na barda, pak ji napadlo, že by raději měla zneškodnit tu malou drzou elfku. Obrátila tedy hrot šípu jejím směrem. Ošklivě se zasmála a vypustila šíp. Elfce se mezitím zamotaly nohy a upadla. Šíp jí prosvištěl nad hlavou a se zadrnčením narazil do zdi. Bard dál drnkal na loutnu.

Pád An zřejmě přerušil podivné působení cizího vlivu. Zamrkala a její pohled sklouznul k vyzáblému skrčkovi v rohu místnosti. I ona strhla ze zad svůj luk a přesně mířenou ranou jej zasáhla do hrdla. Skrček zachroptěl a sesul se na zem. Z bezvládné ruky mu vypadla zakřivená hůlka.

An se rozhlédla po svých druzích. Her právě upustila luk a s prázdným pohledem zamířila k An. An si počkala, až se Her dostane blíž a vlepila jí pořádnou, nešizenou facku. Her zamrkala, chytila se za zrudlou tvář a nechápavě pohlédla na An. Ta však svou pozornost obrátila k Murghovi. Bard se plížil pokradmu k Heratrix, svou loutnu napřaženou nad hlavou.

"Zatr...," zaklela temně An. Mrštným pohybem se prosmýkla kolem Heratrix a dobře mířeným levým hákem zasáhla barda přímo do čelisti. Loutna mu obloukem vyletěla z ruky a s vyčítavým zadrnčením dopadla na podlahu. Murgh si kecnul na zadek a zatvářil se zmateně.

To už An došla k ležícímu mágovi a s odporem zkoumala hůlku, kterou mu vytáhla ze sevřených prstů. Zřejmě došla k uspokojivému zjištění, protože hůlku s gustem přelomila vejpůl a odhodila na zem. Zvedla hlavu a rozhlédla se po místnosti. Kývla hlavou směrem ke dveřím, které se dosud úspěšně skrývaly v rohu místnosti.

Když se u nich všichni tři dobrodruzi setkali, chvíli zaváhali. An chvíli naslouchala a poté do dveří šťouchla špičkou luku. Dveře se nehlučně otevřely a odkryly pohled na slušně vybavenou alchymistickou laboratoř.

"Á, pán byl odborník," pokývala An sarkasticky hlavou. Opatrně brala do rukou jednotlivé ampulky, zkumavky, čichala ke kotlíkům a obhlížela pytlíčky s ingrediencemi.

"Hm... tahle se mi líbí..." zasvítily jí oči při pohledu na lahvičku s bublající nazelenalou tekutinou.

"Radši bych na to nešahal," žďuchl Murgh do lahvičky špičkou kopí. "Myslíš, že je zdravé, když něco samo od sebe bublá?"

"Bacha s tím klackem," zamračila se An a nespouštěla z lahvičky oči. Po chvíli ji nenápadně zasunula do kapsy. Nikdo si jí nevšiml, protože Murgh s Heratrix už zkoumali podivnou omšelou knihu.

"To musel psát felčar tohleto," rozčiloval se zrovna Murgh, "takové klikyháky nečitelné."

"Co je to?" dožadovala se Heratrix. "Zase veverky?" tázala se nadšeně.

"To asi nepřečtu," mračil se Murgh s nosem mezi stránkami.

"Dovolíš?" An mu vzala těžkou knihu z ruky a otočila ji o stoosmdesát stupňů.

 "Ehm," začervenal se Murgh. "Ale ani takhle to není o moc lepší. Možná kdyby..." prolistoval pár stránek. "Ne, žádné obrázky. Nic zajímavého," uzavřel průzkum.

"Padabum madabum," prohlásila An.

Zbývající členové výpravy se instinktivně přikrčili.

"Co?" dožadovala se Heratrix.

"Nic, jen to zkouším," zamumlala An a znechuceně zaklapla knihu. "Tak kam dál?" obrátila se na Murgha.

"Eh, no," poškrábal se bard za uchem. "Taky se tu domácí mohli obtěžovat s mapama nebo s nějakým tím plánkem u vchodu," mrmlal.

Podél další dlážděné chodby potkali vcelku zaneřáděnou kuchyň a prázdnou jídelnu. Za nimi se skrýval někdejší hudební salonek. Loutny, harfy, stojánky na noty, vše tu leželo v nesourodé disharmonii.

An se zkusmo zavadila špičkami štíhlých prstů o struny zdobené harfy. Harfa vydala překvapivě čistý tón.

"Umíral, umíral strom, umíral nejstarší..." spustila An sotva slyšitelně starodávnou, zvláštní píseň.

"Vše jednou začíná a jednou končí... i život Prvního, který byl stvořen. Tolik se toho mělo stát... zápasil se smrtí a začal prohrávat..."

Her přeběhl mráz po zádech. Trochu se otřásla.

"To je stará Legenda o chodících stromech," poučila ji dotčeně An.

"Ale ty slova," kníkla Heratrix.

Pokračovali chvíli mlčky.

O notný kus dál našli nejspíš vstup do opuštěných stájí. Sláma na zemi hnila a vydávala čpavý, výrazný zápach.

"Něco mi říká, že jdeme blbě," podotkl Murgh. "Protože stáje bývají k východu a my jdeme jako takhle zleva, takže... to je blbě. Anebo dobře. Přijde na to."

"Schody." Podotkla lakonicky An.

"Nojo, ty nejspíš vedou pryč," usoudil Murgh. "Anebo někam jinam."

Přistoupily ke schodům a s pozdviženými pochodněmi se snažili dohlédnout konce.

"Tohle může vést úplně kamkoliv," řekl Murgh sklíčeně.

"Tam zrovna míříme, ne?" povzbudila ho An.