Po několika týdnech, kdy skupina putovala stále více na sever, došli až do města věčného ledu. Země tam byla pustá a nehostinná, stejně jako její obyvatelé. Slunce téměř nevystupovalo nad obzor a těch pár hodin, které bylo možno nazývat dnem, jen neochotně pouštělo pár našedlých pruhů světla na hrubé stavby okolo náměstí.

"Co chtít?" obořil se na ně hrubým hlasem muž mohutné postavy, zarostlý a oblečený v těžkých kožešinách. V ruce třímal dubovou kuši a nevypadal právě na nezávaznou společenskou konverzaci.

Ráno se probudili občerstveni klidným spánkem. An zkontrolovala zranění všem dobrodruhům, tu očistila ránu lektvarem, jinde obvázala, ale největší zásluhu na rychlém hojení měl její zářivý úsměv, který rozdávala všem.  Pojedli něco málo ze zásob, které si vezli s sebou v sedlových vacích, opláchli obličeje v nedalekém potoce a vyrazili na cestu ještě předtím, než se rudý kotouč slunce vyhoupl nad špičky stromů.

Přenocovali u rozložitého dubu. Než se utábořili, jeden z mužů skolil statného kance, kterého pak Heratrix zručně upravila k večeři.