Konec výpravy

Po několika týdnech, kdy skupina putovala stále více na sever, došli až do města věčného ledu. Země tam byla pustá a nehostinná, stejně jako její obyvatelé. Slunce téměř nevystupovalo nad obzor a těch pár hodin, které bylo možno nazývat dnem, jen neochotně pouštělo pár našedlých pruhů světla na hrubé stavby okolo náměstí.

"Co chtít?" obořil se na ně hrubým hlasem muž mohutné postavy, zarostlý a oblečený v těžkých kožešinách. V ruce třímal dubovou kuši a nevypadal právě na nezávaznou společenskou konverzaci.

"Dobrý den, pane," dodala si odvahy Her a popojela o koňskou délku dopředu. "Hledáme staršího muže, mága. Bílé dlouhé vousy, modré oči."

"Ha!" rozzářil se barbar. "To ženská! Dobrá ženská!" zhodnotil Her, když ji přejel pohledem od hlavy k patě. "Být zima. Jít dovnitř!" dokončil panovačně a rozrazil vrata velkého dřevěného domu.

Her zaváhala, ohlédla se po skupince, ale když neviděla přímý protest, zamířila k domu a sesedla. Z vrat se rozlévalo žluté světlo do okolního šera. Všichni byli zmrzlí a světlo a teplo je lákalo. Seskočili z koní a následovali ji. Muž vpustil Heratrix dovnitř - a pak nečekaně zabouchl těžká vrata. Dubové fošny a železné kování zcela utlumily zvuky zvenčí. V domě to páchlo skopovým, čerstvě vydělanými kůžemi a potem. Her naprázdno polkla.

Muž se chraplavě uchechtl. "Jít dál," řekl a pokynul rukou do široké chodby, osvětlené několika pochodněmi. "A nebát se, já dát chlast a nažrat. Ty samá kost," zhodnotil dívčinu útlou postavu a jako by se chtěl přesvědčit, stiskl ji oběma mohutnýma rukama nad pasem. Pokusil se o něco, co zřejmě v místním folkloru sloužilo za společenský úsměv, přičemž z nozder vypustil čpavý odér vařeného česneku. Her zalapala po dechu a pokusila se nedat na sobě nic znát.

To už ji barbar vedl chodbou do větší místnosti, kde hořel oheň v krbu, podlaha byla pokryta medvědími kožichy a okolo stěn se válely plné i prázdné sudy, nejspíš od vína. V jednom rohu stál tepaný pozlacený svícen, který svou křehkostí do prostředí vůbec nezapadal.  Zdi byly ozdobeny parožím a vycpanými hlavami vlků.

Barbar stáhnul Her za ruku doprostřed kožešin, sám si sedl vedle ní a hlasitě zahoukal do chodby. Po chvíli se ozvaly šoupavé zvuky a z chodby se přibelhala žena, podobné postavy, s chumáčem našedlých vlasů a černýma, pichlavýma očima.

"He?" otázala se barbara a nepřestala si nepřátelsky měřit sedící Heratrix. Her si všimla, že ženě chybí několik zubů.

Muž dvakrát máchl rukou směrem k fošně hrubě opracovaného dřeva na stěně, která měla zřejmě sloužit jako police a byly na ní vyrovnány kovové poháry a velké kulaté talíře z pomačkaného plechu. Žena si odfrkla a podala dva poháry. Z kouta přivalila menší soudek a praštila do jeho víka mohutnou pěstí. Víko se rozlomilo, žena soudek zdvihla a nalívala jeho obsah zčásti do pohárů, zčásti se vsakoval do tlustých kožešin pod nimi. Pak soudkem praštila o zem, vrazila poháry do ruky barbarovi a odsupěla. Při odchodu nezapomněla blýsknout zlým pohledem po Her, která vše trochu vyděšeně sledovala.

Barbar se zazubil a podal menší z pohárů Heratrix. Zaváhala. Muž přiložil pohár k jejím ústům a Her se chtě nechtě musela napít silného červeného vína. Vonělo hořce, ale bylo silně kořeněné a po několika locích Her přijala jeho plnou, opojnou chuť. Barbar si přisedl těsně k ní. "Grum," poznamenal spokojeně. Vypil svůj pohár na jediný zátah a popaměti sáhl druhou rukou po soudku. Dolil si a objal Her majetnicky kolem pasu.

Mezitím venku nastala mela. Skupinka se dohadovala, co udělat. An byla mírně hysterická a navrhovala okamžitě vyrazit dveře a vysvobodit Her. Talesien rozumně podotýkal, že přece nevědí, jestli se Her děje něco zlého, a navíc do domu barbara vstoupila dobrovolně. Ivan byl pro pokojné řešení, ale v podstatě souhlasil s An – je potřeba Heratrix ochránit. Koneckonců, z jakého důvodu si barbar vzal dovnitř pouze ji, když putují všichni společně, jako družina? Murgh byl z celé situace poněkud nemístně nadšený, což je ale pochopitelné, když právě získal inspiraci ke krásné nové baladě. Už měl i jméno: Dívka v prackách barbarského obra, co bývala tak něžná, tak dobrá.

Vzrušená debata nabírala na síle. Hlasy brzy přilákaly pozornost několika velkých vrrků, kteří se nenápadně začali stahovat kolem dobrodruhů. První si jich všiml bard. Vykřikl a udeřil do strun své loutny. Vrrci zakňučeli, ale neustoupili. Vypadali dost hladově a velmi odhodlaně. Upírali žluté žhnoucí oči na svou budoucí večeři, uši stažené a zuby výhružně vyceněné, postupovali krok po kroku ke skupince. Každý z družiny se chopil zbraně, kterou měl po ruce. Kuše, luk, dýka, krátký meč. Nad jejich hlavami ve večerním šeru výsměšně zakrákal krkavec.

S každým dalším pohárem byl barbar rozjařenější a důvěrnější. Heratrix nedopila ani ten první, ale přesto cítila, jak jí těch pár vynucených loků rozehřívá tělo a rozjasňuje náladu. Nakonec ten barbar nepůsobil zle. Měl modré oči, jeho ruce byly velké a drsné, ale ne násilnické. Her se přiopile zasmála. Barbar si říhnul. Jako by to bylo znamení, do místnosti znovu vstoupila jeho žena. Nesla na velkém tácu kýtu skopového. Strčila ji barbarovi pod nos a zamračila se na Heratrix. Muž se hlasitě zachechtal a plácnul barbarku po velikém tučném zadku. Ta se konečně přestala kabonit a přátelsky ho praštila pěstí do nosu. Oba se drsně zasmáli a barbarka usedla do rohu místnosti se svým pohárem vína a kusem masa.

Her se nenechala dlouho pobízet a s chutí si utrhla kus mastné pečínky. V lese se dlouho živili jen vránami a občas kusem tuhého jelena, ve zdejší krajině toho jinak k lovení moc nebylo. Přemýšlela o tom, zda se jí podaří barbara přesvědčit, aby pozval dovnitř i zbytek skupiny, a už se odhodlávala ho o to požádat, když si všimla, že se atmosféra změnila. Muž si otřel vousy do rukávu a dlaně do kožešin, na kterých seděli, a upřeně se jí zadíval do očí. V jeho očích planula vášeň a nezkrotná touha. Her se polekala. Náhle jako by jí celé tělo vypovědělo poslušnost.

Takhle nějak se cítí strnulý králík, než na něj zaútočí hladový vlk, pomyslela si. Nedokázala pohnout ani prstem, nemohla ani mrknout, vydat ze sebe hlásku. Viděla jen ty oči, rozhodné, žádostivé, které se blížily, tak, jak se blížil jeho dech, kořeněný silným vínem a pachem kožešin...

Skupinka venku pomalu umdlévala. Sotva jednoho vrrka skolili, z lesa přiběhli další čtyři. Murgh se z posledních sil držel na jedné z nižších větví nedalekého stromu a dva vrrci pod ním olizovali ze sněhu jeho krev, která mu kapala ze zraněné nohy. An byla ošklivě poškrábaná, ale s bojovnými výkřiky bušila do vrrků sukovitým polenem, když jí došly poslední šípy. Talesien s Ivanem bojovali mrštně, vzájemně se kryli zády k sobě, jako by tančili, ale i na nich už byla znát pokračující únava.

"NE!!" vykřikla Her z posledních sil umdlévajícího vědomí. Její vůle ochabovala, ona cítila, jak snadné by bylo podlehnout a nechat se unést pachem kůže, potu a těžkého vína a její tělo také neprojevovalo snahu se bránit, naopak cítila snad dokonce cosi jako vzrušení, jiné, než kdy poznala... Jedině vzpomínka na přátele, kteří zůstali venku a na An...

"NE!!" vykřikla znovu a pokusila se odvalit barbara, který se pololeže skláněl nad jejím tělem, jednou rukou ji objímal v pase a druhou zajížděl do jejích vlasů. Barbarka v rohu všechno pozorovala a zdálo se, jako by ji probíhající divadlo samotnou vzrušovalo. Her začala plakat.

Na Ivanova záda doskočil vrrk , shodil ho do sněhu a zaryl se mu do kůže ostrými drápy. Talesien se z posledních sil bránil hnědému medvědovi, který, přilákán vůní krve, se vykolébal z lesa. An se oháněla sukovicí a nepřipouštěla si možnou prohru. Murgh se marně pokoušel dosáhnout na svou loutnu, aby družinu povzbudil jejím kouzelným tónem. "HEEER!!!" vykřikla bezmocně An do tmy.

"Ne..." opakovala zoufale Her v pláči. To barbara zarazilo. "Ty nechtít? Ty nechtít pošpásovat s Karull?" zeptal se udiveně. "An... moji přátelé tam venku..." vzlykala Her. "Aaaah!" plácnul se Karull do čela. Vstal a odkráčel těžkým krokem ke dveřím.

Blížil se konec. Ivan ležel nehnutě a do bílého zdupaného sněhu kolem něj se šířila tmavá kaluž krve. Vrrci nad ním se rvali o právo prvního sousta. Talesien před medvědem už jen chabě ustupoval. An se zuřivými výkřiky naslepo mlátila polenem okolo sebe. Murgh byl bledý a už se jen tiše třásl. Vtom se rozletěly dveře barbarova domu a ozval se jeho podnapilý hlas: "Vy jít dovnitř! Tam žrát, chlastat. Jinak ona nešpásovat. Honem!" Rozhlédl se po skupince a uviděl jejich žalostnou situaci. Nadechl se a z jeho hrdla se náhle vydral ohlušující, nelidský zvuk, který přecházel z temného vrčení vlků do řevu útočící černé pumy. Vrrci okamžitě stáhli oháňky mezi nohy a s kňučením zmizeli v lese. Medvěd se postavil na všechny čtyři a poslušně vrrky následoval.

Barbar nespokojeně zamručel, zvedl Ivana, ze stromu stáhl Murgha a oba si je hodil přes jedno rameno. Potom podepřel znaveného Talesiena a volnou rukou chytil An. Neodpustil si přitom důkladný pohled na její křivky a obdivné hvízdnutí. "Ještě ženská! Hmmm...!"

Noc strávili v Karullově domě. Ačkoli zejména Ivanova zranění vypadala velmi ošklivě, ve spojení Anina léčitelského umění a směsi sušených bylin, které přinesla barbarova žena, se všichni do rána postavili na nohy aspoň tak, aby byli schopni samostatné chůze. Ke špásování nakonec nedošlo, lépe řečeno, nedošlo u nikoho z družiny. Ze zadu z domu se ovšem až do rána ozývaly tlumené rány, hrubý smích a spokojené hýkání.

Ráno si Her odkašlala a promluvila k celé skupině: "Děkuji vám všem za to, že jste se vydali se mnou, pomoci mi naplnit můj úkol, moje poslání. Už delší dobu přemýšlím o tom, že jsem už příliš zneužívala vaší ochoty. Každý z vás má svůj život, svou vlastní práci, a ta už několik měsíců stojí. Nemohu vás déle nutit, abyste se mnou křižovali svět a utráceli vlastní síly. Dnešní noc mě přesvědčila. Je čas vrátit se domů."

I přes protesty ostatních a jejich ujišťování, že se po krátkém zotavení mohou vypravit na další cestu, Heratrix trvala na tom, že se nyní nejrychlejším způsobem vrátí do Andoru, kde se rozloučí.

Andorské náměstí všem připadalo jako z jiného světa. Po tom všem, čím společně prošli, působily známé uličky jako dávno zapomenutá vzpomínka. Najednou jako by se jim nechtělo loučit. Portálem se tedy ještě přesunuli do Thyru, kde Robin udržovala Aninu hospůdku v chodu a čistotě. Pili až do hluboké noci a teprve tehdy se vydali každý na svou cestu domů.

(i tenhle konec příběhu je smyšlený)

 Upozornění: tvůrci tohoto díla jsou si vědomi, že příslušníci národa barbarů jsou povětšinou kultivovaní a pohlední. Náš text pouze využívá literární fikce a karikaturního zobrazení pro umocnění uměleckého dojmu. Veškerá barbarská jména jsou smyšlená a případná podobnost s existujícími osobami je čistě náhodná!! Se žalobami se obraťte na naši advokátní kancelář.