Elf a drak

Ráno se probudili občerstveni klidným spánkem. An zkontrolovala zranění všem dobrodruhům, tu očistila ránu lektvarem, jinde obvázala, ale největší zásluhu na rychlém hojení měl její zářivý úsměv, který rozdávala všem.  Pojedli něco málo ze zásob, které si vezli s sebou v sedlových vacích, opláchli obličeje v nedalekém potoce a vyrazili na cestu ještě předtím, než se rudý kotouč slunce vyhoupl nad špičky stromů.

Den probíhal poklidně, cesta je vedla jehličnatým lesem, tu a tam zpestřeným loukami s vysokou trávou a křovisky nebo stříbrnou hladinou lesních jezírek. Rychlost upravili poklusávajícímu bardovi, který se sice tvářil statečně, ale únava posledních mil už na něm byla znát. Občas svolil k úlevě na hřbetě hnědáka Herxe, který jeho muší váhu spolu se štíhlounkou An snad ani nepocítil. Kolem oběda se skupinka zastavila, dívky rozdělaly oheň a muži se vypravili mezi stromy ulovit něco chutného na rožeň. Murgh zůstal u dívek, oficiálně proto, aby je chránil před případným nebezpečím, ale především proto, že se těšil, až si zuje vysoké boty, natáhne otlačené nohy na pařez a udeří do strun své milované loutny.

Byla jednou jedna díííífka,
Ta vydala se v širý leees,
Šla hledat vousatého máááága
Co ji do Andarie veeeez.

Murgh se poctivě opřel do tvorby své balady, Her a An na sebe mrkly a vydaly se do lesa pro další dřevo. Když odešly z doslechu, rozhihňaly se. Chviličku se dobrosrdečně bavily na bardův účet, chvíli se jen tak vzájemně škádlily a mezitím stihly také nasbírat slušnou hromadu klestí a suchých větví.

"Počkej, zachytila se ti větvička přímo ve výstřihu!"

"Kde?"

"Tady, koukej.

.."

"Ty jedna, nic tam nebylo," chichotala se Her Aniným pokusům dostat se jí na kůži.

"Počkej!" vykřikla najednou An polohlasně.

"Nepočkám," se smíchem ji Her chytila kolem ramen. Nepostřehla varovný tón, který se vloudil do Anina hlasu.

An jí položila dlaň na ústa. Her se zaposlouchala.

"Vida, naši se už vrátili, copak asi donesli?" zapřemýšlela Her bezstarostně.

"To nejsou naši, tohle je kromě Murgha jen jeden hlas, a to cizí," sykla An.

Neslyšně se přiblížili k tábořišti. Murgh rozmlouval s někým, jehož podobu zakrýval rozložitý kmen stromu. Patřil mu mužský hrubý hlas, který hovořil tichým, vemlouvavým tónem. Náhle se bard zvedl, rozhlédl se, bezradně pokrčil rameny a vykročil směrem, odkud hlas nepřestával hovořit. Dívky na sebe pohlédly. Bard se od nich vzdaloval směrem k hustšímu lesu, následujíc postavu v dlouhém tmavě hnědém plášti.

"Myslím, že to byl elf," poznamenala tiše An. "Ale nikdo známý."

An přiložila dva prsty ke rtům a vyloudila tichý zvuk podobný ptačímu zahvízdání. Chvíli se zaposlouchala.

"Ostatní jsou nejspíš ještě daleko," zamumlala.

Pohlédly na sebe a beze slova se vydaly – s dostatečným odstupem – za dvěma vzdalujícími se muži.

Elf šel napřed, bard jen pár kroků za ním. Po nějaké době došli ke skále, kde cesta zdánlivě končila. Elf však odhrnul několik větví bujně rostoucího houští a jejich zrakům se odkryl úzký vstup do temné jeskyně. Tady poprvé bard zaváhal, ale elf byl netrpělivý. Popostrčil barda tak, že vklopýtal do jeskyně, elf se ostražitě rozhlédl a rychle vstoupil za ním. Křoví se vrátilo na své původní místo a nic nenaznačovalo, že zde ještě před okamžikem byli dva muži.

An dlouho nezaváhala a vykročila bokem k ústí jeskyně. Her zaváhala, ale vydala se za ní. Nenápadně nahlédly přes zelené listoví. V jeskyni panovalo příšeří, nevelký prostor byl osvětlen jedinou čadící loučí. Když si oči zvykly na tmu, Her uviděla na opačném konci nejasnou siluetu jedné postavy. O něco dál vytušila ústí další chodby, vedoucí hlouběji do nitra skály. Tudy nejspíš odešel záhadný elf, neboť silueta v šeru patřila bardovi, toho času svázanému, s roubíkem v ústech, nešetrně opřenému o výstupek skály a poněkud se vzpouzejícímu. Dívky na sebe rychle pohlédly. An se neslyšně vplížila do tmy jeskyně a přitiskla se ke stěně tak těsně, že zcela splynula se stíny skalních výčnělků. Vytáhla z vysoké boty dýku a připravila si ji k hodu. V zatuchlém šeru se blýskaly jen její přimhouřené oči, sledující ústí chodby. Letmým pohybem kývla na přítelkyni. Her tiše vklouzla do jeskyně a podél druhé stěny se dostala až ke svázanému bardovi. Sykla.

"Hohwehehue huhwa?!" vykřikl zděšeně. Her si nebyla jistá, ale tušila, že díky roubíku v ústech nebyla její duše pošpiněna velice nepěkným výrazem, který bychom u spanilomyslného barda snad ani nečekali.

"Pšt," okřikla ho šeptem a začala uvolňovat provazy, kterými byl svázán.

"Hem houhíh!"

"Cože? Přes ten roubík ti není rozumět ani slovo," pokárala ho Her. "Jo tak."

Sotva se jí podařilo zbavit Murgha nechutné onuce, kterou měl nacpanou v ústech, bard spustil záplavu slov.

"Fujtajxl, to jsem se lek, kde se tady bereš?! Bohové to jsem rád, že tě tu vidim, ale nechápu, kde ses tu vzala, já sem jen chtěl toho draka víš, chápeš, jenom vidět, taky kolikrát v životě se člověku podaří vidět draka, kór takovýmu smolařovi jako jsem já, no ne, ale teďkonc jsem měl příležitost, a to by panečku bylo terno do mýho příběhu, jako do nějaký tý balady, co napíšu, protože ono dneska o dracích kdekdo mluví, ale kdo je doopravdy viděl, he? No ale kdybych já ho fakt jako viděl, tak to bude mít hnedle hodnotu zlata, až to budu vyprávět, a co vyprávět, zpívat to budu, zpívat na andorským náměstí rovnou uprostřed, jak někdo přijde, už to hnedka uslyší, tu baladu o drakovi. Teda vlastně asi žádná nebude, protože ten týpek mi ho slíbil, ale támhle zmizel do tý chodby a už se neobjevil a mně se tak zdá, že už asi ani nepřijde, a kdoví, jestli on tam vůbec nějakýho draka má taky, no ne, že bych se tam... hm, bychom se tam zašli, ehm, prosím tě nemohla bys tam jen nakouknout a očíhnout, jestli tam jako nějakej drak vůbec sedí? Já bych se tam samozřejmě hnedle podíval sám, ale ještě si musím tajdle tyhle provazy trošku..."

Dzzzzzinnnk! Ze směru, kde stála An, náhle zasvištěla dýka, ve zlomku svého pohybu se zablýskla v chabém světle skomírající louče, a neslyšně se zabořila do hrudi postavy, která se teď pomalu a s příšerným chropotem hroutila v ústí temné chodby.

"... odendat, protože mě už začínaly škrtit," dokončila Murghova mluvidla, zatímco k mozku se postupně probojovávalo podezření, že okolo letělo cosi kovového a zasáhlo cosi měkkého, které se zdálo mít podobu jeho nedávného známého, nyní nepohodlně zkrouceného na zavlhlé podlaze jeskyně.

"Jejda," uklouzlo bardovi, než i ve světle pochodně viditelně zezelenal. "A co ten drak?"

To už k nim mrštným pohybem přiskočila An, popadla každého z jedné strany a napůl vyvlekla, napůl vystrkala oba dva ven z jeskyně.

"To si snad můžete povyprávět potom!" rozčilovala se přitom polohlasně.

Bard se ještě chvíli vzpouzel, nejspíš by se rád vydal do nitra skály poohlédnout se po tom slibovaném drakovi, ale proti železnému stisku Aniny ručky neměl sebemenší šanci. Ne zrovna šetrně s ním o pořádný kus dál smýkla do trsu kapradí.

"Co sis myslel, že děláš?!" zařvala na něj tak, až se Her podvědomě přikrčila.

"No – on – elf – drak – tam - ukázat – mi – chtěl – ho." I bardova výřečnost potkala své hranice.

"Nepoznáš dro-..." An se rychle ohlédla a ztišila hlas. "Nepoznáš drowa, ty trubadůre?!"

Znechuceně si odrfkla a rychle je popoháněla dál od jeskyně.

Když se blížili k tábořišti, slyšeli poklidné hlasy zbývajících členů skupiny.

Her ukázala na hromadu dříví, které s An nasbíraly (snad před sto lety, pomyslela si Heratrix). Murgh i An rychle pochopili. Každý z nich popadl plnou náruč suchých větví. Pustili se do nenuceného hovoru o počasí a jaké letos budou výnosy bavlny a s téměř přirozeným úsměvem na rtech dorazili k ostatním.

"Kde jste se toulali, už jme mysleli, že vás sežral drak," zažertoval Ivan.

Bard jen beze slova sklopil uši a do večera nepromluvil ani slovíčka.

(ve skutečnosti se toto vůbec neodehrálo :-) )