"Vrať to, cos nenalezla, tomu, jenž to neztratil. Tak říká staré proroctví."Noc ve Svatyni Nistry
Po návratu z další neúspěšné výpravy bývala Heratrix často zamlklá. Přes den sedávala u stavu v andorském obchodu a mlčenlivě souzněla se starým prodavačem Dakotou. Když přišli zákazníci, obsloužila je ochotně a s úsměvem, ale jaksi bez života. Po setmění buď odjížděla do Thyru a pomáhala An a Robin s obsluhou v hospůdce nebo přespávala u Abegotha. Oba její nejmilejší přátelé se ji snažili rozptýlit. S An chodívaly do lesa sbírat plody do kuchyně nebo jen tak pozorovat přírodu. (Ačkoliv An neměla problém ulovit jakékoli zvíře v lese, ve vodě či v pralese, před Her zásadně nelovila. Věděla, že její přítelkyně nesnáší zabíjení a respektovala to, za což jí Her byla upřímně vděčná). Abegoth dával najevo, jak ho její přítomnost těší, rádi spolu sedávali večer u stolu, Her přichystala dobrou večeři a povídali si spolu o všem a o ničem. Když pak sfoukli svíčku, každý se převlékl do pyžama (Abegoth si oblíbil zvlášť jedno ze světlé bavlny, které mu Her dala k Vánocům) a někdy si vyprávěli ještě před spaním, než jí Abe dal dobrou noc a šel spát dolů do dílny. Her často myslívala na Bělovousého a dokolečka se trápila myšlenkou, že ho možná nikdy neobjeví a její úkol zůstane nesplněn. Abe ji nikdy k ničemu nepřesvědčoval, jen jí naslouchal, občas se na něco zeptal, a když ji přemohly slzy, pohladil ji soucitně po vlasech. V takových chvílích Her cítila velikou touhu se k němu přitulit, schovat se do jeho široké medvědí náruče a usnout s pocitem bezpečí a lásky. Nebyla si ale jistá, jak by si to Abe vyložil, a bála se, že by mu tím mohla ublížit. Koneckonců, už před začátkem druhé výpravy se vnitřně rozhodla, že svoje city – ať už ke komukoliv – musí držet na uzdě, dokud svůj úkol nesplní.
Čas od času vzal Abegoth Her na obchodní cestu, když dojednával něco pro cech anebo doplňoval zboží či suroviny. Tentokrát se vydali do Lewanu. Neplánovali dlouhé cestování, takže koně nechali doma. Obchodní jednání s jakýmsi elfským lovcem či prodejcem kožešin se protáhlo až do večerních hodin. Konečně se domluvili a Abegoth předal elfovi zálohu.
0pt;font-family:
"Verdana","sans-serif";mso-bidi-font-family:"Times New Roman";color:#A37D56;
mso-fareast-language:CS">Her zívla.
"Unavená?" pousmál se Abe.
Přikývla.
Abe se na chvíli odmlčel. Potom se dotkl její ruky a vydal se po hlavní lewanské cestě pryč od portálu. Tázavě se na něj podívala, ale on se jen tajemně usmál. Možná je tu nějaký hostinec na přespání, pomyslila si Her a nechala se vést dál.
Stále více se vzdalovali od středu města. Nad hlavou se jim šeřila večerní obloha. Občas nebe překřížil neslyšný let hbitého netopýra. Prošli mezi posledními domy a vyšli na volném prostranství, ve kterém Heratrix poznala tichý lesní hřbitůvek.
Znala to tady. Tím méně chápala, kam Abegoth vlastně kráčí. Tady už je přece jen jedno místo...
Zarazila se, když Abe právě tam zamířil. Ano, zná ty schody, zná utajený vchod...
"Neboj se, pojď se mnou. Bude se ti tam líbit," usmál se na ni povzbudivě. "Chtěl jsem tě sem už dávno zavést."
Prošli branou. Náhle se ocitli v místě, které bylo jako z jiného, krásnějšího světa. Ačkoli i zde panovala nadcházející noc, celé místo jako by zářilo kouzelným třpytem. Menhiry, stojící do kruhu, obklopovaly jeden centrální kámen uprostřed, pokrytý runovými nápisy. U něj zářil posvátný oheň a ozařoval okolí mystickým přísvitem. Pod středovým menhirem byly položeny různé obětiny: plody, květy, zapálené svíce. Vzadu, za kamenným kruhem, stál vysoký oltář z bílých, jemně tesaných kamenů, osvícený dvěma zlatými, štíhlými svícny a několika podnosy se žhavými uhlíky. Linula se z nich omamná, těžká vůně.
Heratrix zvedla oči a věděla přesně, co spatří. Obrovskou, mohutnou korunu prastarého stromu, která se klenula nad celým posvátným místem. Jeho kmen byl tak silný, že by ho ani několik mužů spojenými pažemi nedokázalo obejmout. Strom působil, jako by byl živý. On JE živý, uvědomila si Heratrix. On je sám život. V jeho větvích hnízdily stovky ptáků, pobíhaly černé a zrzavé veverky, jeho kůrou si hledali cestu mravenci a brouci, kolem jeho koruny poletovali noční motýli a různý hmyz. A strom tomu byl rád.
Oba příchozí stáli tiše a v úctě zdravili Strom života. Strom je přátelsky přijal.
"Je tu krásně, viď?" promluvil potichu Abegoth.
Her jen mlčky polkla a přikývla. Ve vzpomínkách se ocitla v době, kdy tu stála sama. Tehdy se sem přišla modlit. Požádat Nistru o život pro svou přítelkyni An, když zmizela v pralese a Her už pomalu ztrácela naději, že ji ještě spatří živou. Nistra, která nemohla v celé Andarii sídlit jinde, než právě na tomto vznešeném místě, ji vyslyšela. Po pár dnech Her svou přítelkyni našla. Sotva živou, ale našla ji včas. Několik dní na to, když se An pomalu zotavovala, sem Heratrix přišla znovu. I ona položila ke středovému menhiru své dary jako poděkování za darovaný život. Strom tenkrát tiše šuměl větvemi a dívku zalil pocit neznámého, pokojného štěstí.
Abegoth ji jemně vzal za ruku. Her byla přemožená atmosférou místa a svými vzpomínkami. Něžný dotyk jeho pevné ruky byl tou poslední kapkou. Abegoth viděl její dojetí. Nesměle ji objal kolem pasu.
"Jsi celá zmrzlá," řekl sotva slyšitelně.
Jen se pousmála mezi slzami. Opřela se o něj. V náhlém přívalu vděčnosti a citu se k němu přitiskla blíž.
Překvapením málem přestal dýchat.
"Já tě nepoznávám," pokusil se o žert.
"To asi ten šutr," odpověděl si sám po chvíli.
Oblohu nad nimi protnul vzdálený blesk. Vzápětí spadlo pár dešťových kapek. Přesunuli se pod rozložitou korunu Stromu.
"Her," řekl Abegoth zastřeným hlasem. "Chtěl... chtěl jsem se tě na něco zeptat..."
Zvedla k němu oči.
"Tedy, vlastně," zrudnul a zakoktal se. "Eh... no... jestli ti není zima," nejistě se zazubil v hlubokých rozpacích. Déšť utichl.
"Je mi fajn," odpověděla překvapeně.
"Taky je mi fajn... s tebou..." zamumlal.
Posadili se na mohutný kořen. Vypadal jako rameno obrovské chobotnice. Abe po chvíli znovu nabyl sebedůvěry, přisedl si k Her a opatrně jí položil ruku kolem pasu. Pohlédla na něj.
Tvářil se, jako by se chystal skočit do rozbouřené řeky.
"Myslel jsem," začal znovu, "že, no, když už u mě často přespáváš kvůli práci a tak..."
Sledovala ho a snažila se pochopit, kam směřuje. Těžká vůně z oltáře, konejšivé šumění koruny Stromu a téměř hmatatelná přítomnost Nistry jí to příliš neusnadňovaly.
"Že bys třeba, kdybys chtěla, že bychom mohli... spolu..."
Vykulila oči.
"Ale ne, ne," pleskl se dlaní do čela. "To nemyslím!"
"Teda, myslím, teda nemyslím. Myslím, že bychom mohli spolu bydlet, to myslím!"
"Ale já myslela, že spolu tak skoro někdy bydlíme?" zeptala se trochu zmateně.
"No to jo," vyhrkl stále ještě v nejhlubším zoufalství. "Ale víš, já... aby to nebylo jen někdy. Já si dokážu představit, že bychom... že bys ty... a já... že bychom mohli... spolu... celý život..."
"Ale Abe..." vydechla. Náhle jako by všechen jeho zmatek přešel na ni a ještě se cestou znásobil. V hlavě jí vířily útržky vzpomínek a pocitů. První setkání s "Mistrem Abegothem" v obchodě Strážců. Stovky upředených vřetének pod jeho dozorem a její první vlastnoručně ušitá košile. Večery a noci, kdy spolu proseděli v mihotavém světle lucerny a pracovali na velkých zakázkách. Vzpomněla si na Abegothovy oči, plné strachu, když ji našel zraněnou na zápraží, a na tytéž oči, zatmělé zuřivou touhou po pomstě, když se vydal potrestat viníka. Vzpomněla si na zlatý prstýnek, který jí Abe v rozpacích navlékl na prst (neboj, snubní bývají z mitrilu, dodal k tomu tenkrát).
A vzpomněla si na oči An, když prstýnek uviděla. A na altánek u jezera. Na slzy, které An stékaly po tváři, když Her mluvila o tom, že by jednou chtěla mít děti...
Myslela na své sny, které si potají spřádala v horním patře, co pro ni Abe uvolnil a sám spal na pracovním stole v dílně.
A do třetice si vzpomněla na jiné oči. Na jasně modré oči, prosebně hledící. Splň svůj úkol, dívko vyvolená...
"Ne, ne, já tě k ničemu nenutím. Myslel jsem, jen kdybys chtěla, samozřejmě, to byl jen takový návrh," vrátil ji Abegothův hlas zpátky do reality.
S hrůzou si uvědomila, že se už chvíli Abemu snaží cosi vysvětlovat. Slyšela svůj vlastní hlas, jak koktá něco o tom, že ještě není připravená na taková rozhodnutí, o jejím úkolu... ó bohové! Zmlkla.
Abe těžce polkl a už nic neříkal. Seděli spolu dlouho mlčky, každý ponořený ve svých myšlenkách. Nistra ve větvích se tiše zasmála do dlaní nad malicherností lidských přání.
(14. února 2010)