Heratrix | Áine nebo Heratrix? - část první

ÁINE NEBO HERATRIX? – část první

Zlomek vteřiny nato dopadli na tvrdou dlažbu. Svět kolem nich byl ozářen západem slunce, jehož rudé paprsky zbarvovaly obdélníky světlého kamene okolních budov. Nezaměnitelná vůně Thyru je vítala doma.

Her zůstala chvíli sedět na drsné dlažbě.

"Her?" nejistě na ni pohlédl Murgh.

"Áine?" oslovila ji napůl v legraci An.

Her na ně vyčerpaně pohlédla.

"Myslím, že pár skleniček u Robin na závěr neuškodí," řekla nakonec.

"Asi ne," odpověděla An mírně zhrublým hlasem.

"No, já teda nemám zrovna prachy," pípnul bard, "ale já ti to hned vrátím..."

"Naopak," zarazila ho Heratrix. "Já tím jen zlomeček vracím tobě!"

"Ále, to nestojí za řeč," upejpal se bard.

"Ale ano, tolikrát jsi za mě nastavoval svou kůži... a loutnu..."

"Víš," ozval se Murgh, "musím se ti přiznat... Já vlastně veversky moc neumím."

"Myslela jsem si to," pousmála se Heratrix unaveně.

"A taky..." zaváhal Murgh. "Taky nejsem tak úplně to... duch."

"Jak to?!" vykřikla Her.

"Když vy jste to měly tak hezky naplánované," hájil se Murgh a v sebeobraně kolem sebe mával loutnou, "že jsem vám to nechtěl kazit. Uznej, to by bylo trapné, přiznat se, že jsem tam byl prostě na broskvích..."

Všichni tři se s úlevou zasmáli.

Nad kořeněným, medovým a říjnovým pivem v útulné hospůdce povídali a vzpomínali. Her však byla lehce mimo a co chvíli si opakovala své staré-nové jméno. An na to vždy zareagovala podrážděným syknutím. Ani si nevšimli, kolik prázdných lahví už stojí na stole a leží pod ním. Heřina řeč už nebyla úplně zřetelná.

"Sem d-cera srušné špeka- šprk- šperkařky!" vykládala všem okolo a nekontrolovaně se hihňala.

An ji lehce vzala za bradu a otočila ji čelem k sobě: "Heruško, tedy promiň, Áine," - a na to jméno dala maličko jedovatý důraz - "půjdeme domů."

"He-hele!" ukázala náhle Her na druhý konec hospody, kde nerušeně popíjel mladý válečník Gulord.

Oba přátelé pohlédli směrem, kam ukazovala.

"H-hele," opakovala, "neni támdleto on? Ten králův synovešek? Synešek? Nejsi ty on??" obrátila se na něj přímo. "Nez-dratil si něso? D-řeba prsden?"

Gulord se polekaně ohradil, rychle dopil svou sklenici a spěšně opustil lokál.

Obě dívky se brzy rozloučily s bardem, který už nad další lahví havantského ležáku slinil svůj kreativní brk, a vydaly se domů. Venku už byla tma, tu a tam ji narušovalo jen světlo pouličních luceren. Přes mírné protesty se An podařilo dopravit přítelkyni až do domku číslo 21. Citlivě jí svlékla šaty, zula botky a uložila ji do postele.

"Che, já ho najdu. A pak pojedu domů. A já tě vemu sebou, An. A řeknu všem, že ty... že my..."

Heratrix nedokončila větu, vstala a z nočního stolku podala mísu s ambroziemi, božskými hrozny. Utrhla kuličku a vložila si ji mezi rty: "Áine!" vykřikla a zahihňala se, když jí kulička vypadla a zakutálela se pod skříň.

An tiše stekla po tváři hořká slza.

Her zvážněla. "C-co je? Řekla jsem něco?"

"Je to to, co si nejvíc přeješ?" ozvala se An tiše. "Vrátit se domů?"

Her zatřepala hlavou, aby se vrátila zpět do reality.

"Ale já už jsem doma tady," řekla udiveně a jako by náhle vystřízlivěla.

"Ale chceš odjet." Tiše jí oponovala An. "Domů."

"No jasně, že chci. Ty bys to taky chtěla!"

An sklonila hlavu. "Myslím, že ne..." zašeptala neslyšně.

Her jemně vzala její tvář do dlaní a otočila ji k sobě.

"An, pojedeš se mnou? Prosím!" Pohlédla jí s nadějí do očí.

"Myslím, že ne..." odpověděla An s bolestným výrazem. "Já nemůžu... já patřím sem..."

Heratrix ji chvíli mlčky pozorovala.

"Myslela jsem," řekla nakonec tiše a sklopila oči, "že patříme k sobě. A je jedno kde..."

"Taky jsem si to myslela," pronesla An ponuře. "Ale asi jsem se spletla."

"Jak to, spletla?" nechápala Heratrix. "Copak ty už nechceš být se mnou?"

"Já," vzlykla An, "chci být s Heratrix..."

"Ale já JSEM Heratrix!" trochu moc prudce vykřikla Her.

"Vážně?" protáhla An. "A kdo je tedy Áine?" zeptala se hlasem, v němž byla patrná výčitka.

"Taky já, přece," koukala na ni nechápavě Her. "Jsem oboje, jsem Her a jsem Áine."

"Jenže já můžu mít jen jednu, a ne obě," osvětlila tvrdě An.

"Ale... já jsem přece pořád já!" vykřikla Her. "Myslela jsem, že máš ráda mě! Prostě – mě! Bez ohledu na jméno..." dodala mnohem tišeji.

"Kdybys jela domů," řekla tichým hlasem An, "Heratrix by tady zůstala."

"Takže máš ráda Heratrix, ne mě," zkonstatovala Her třesoucím se hlasem.

Zavřela oči a nechala své tělo bezvládně padnout na postel. Skryla obličej do dlaní, aby schovala slzy.

"Takže... ty nejsi Heratrix?" pokračovala An tiše.

"Já jsem Heratrix-Áine," vykřikla zoufale Her. "Áine-Heratrix! Co na tom záleží?"

"Áine je cizí," řekla An s odporem. "Chceš mě opustit..."

"Já jsem já," řekla Heratrix najednou podivně chladně. "Jenže vidím, že já tě vlastně vůbec nezajímám. Že chceš někoho, kdo není. Chceš jen nějakou svou iluzi!"

Beze slova na sebe navlékla zbroj, jednoduché šaty a plášť a mlčky došla ke dveřím. Naposledy se ohlédla.

An se jí nepokusila zadržet, příliš šokovaná tím, co se událo.

(7.5.2010)