Heratrix | Mnohá nebezpečenství

Snažili se držet směr, který jim ukázal veverčí svitek. Cesta je vedla vcelku příjemným lesem, sluníčko mírně prohřívalo mechové polštáře a kreslilo na ně zlatavou mozaiku. Místy potkali drobnou lesní zvěř, která před nimi prchala, když se příliš přiblížili jejím stezkám. Vzduch voněl svěží zelení a za družného hovoru cesta rychle ubíhala.

Po necelé hodině cesty An náhle zbystřila a gestem je umlčela. Obrátili pohledy jejím směrem a uviděli na okraji lesa nějaké stavení.  Když potichu přišli blíž, zjistili, že za stavením se tyčí vysoká šedá skála a z ní vytéká říčka. Proud byl úzký, ale o to divočejší.

U stavení byl uvázaný jeden kůň.

"Myslíš, že by Mág bydlel tady?" ozvala se zamyšleně Her a v jejím hlasu byly zřetelné pochyby.

"No proč ne," řekl bezstarostně bard. "Někde bydlet musí a tady je to takové... zvukomalebné!"

An po něm loupla pohledem a protočila panenky.

"Nojo, ale..." namítla Heratrix, "pak jsme asi došli."

Ostatní to už uviděli také. Domem cesta definitivně končila. Ze dvou směrů jej obklopovala neoblomná skála a zbývající směr, kterým by se mohli vydat, přehrazovala řeka. O přeplavání evidentně nemělo smysl se pokoušet, protože skála se táhla do daleka i na druhém břehu. Řeka jiskřila ve vodních kaskádách, které vytékaly přímo z nitra hory.

To už Murgh nakukoval do okna a An obhlížela dveře. Zaťukala. Bard pro jistotu zaťukal na okno. Uvnitř stavení se nepohnula ani myš. Zkusili to ještě jednou se stejným výsledkem.

"Jestli tu bydlí, zřejmě není doma," zkonstatovala An.

"Asi jel na srocení Mágů," hledal bard logické vysvětlení. "Možná mají členskou schůzi nebo tak něco."

Chvíli bezradně obcházeli stavení. Kůň je přitom pozoroval klidným okem. Murgh došel ke skále za domem a začal na ni na různých místech poklepávat. Doklepal se až nad samý okraj nízkého srázu nad řekou.

Her už na něj chtěla křiknout, aby nespadl, když tu bard namířil ruku na vodopád: "Hele!"

Dívky s přimhouřenýma očima, aby je třpyt stříkající vody ve slunci neoslepoval, sledovaly, kam ukazuje. Za vodopádem se jasně rýsoval vstup do jeskyně.

"No jistě!" zvolala Her nadšeně. "Tam, kam slunce nesvítí! Murghu, bardíčku! Tys měl pravdu!"

Málem by ho byla radostí objala, ale An ji suše zarazila: "Shodíš nám ho do řeky."

An se vydala prozkoumat skálu kolem vodopádu. Vrátila se s dobrou zprávou: "Podél skály nad řekou vede úzká římsa, která končí možná až za vodopádem. S trochou štěstí se dovnitř dostaneme suchou nohou."

"A jestli budeme mít toho štěstí opravdu hodně, tak zůstane suchý i zbytek," poznamenal Murgh.

An se už už nadechovala, aby něco jedovatého řekla, ale nakonec se rozmyslela a raději začala vymýšlet nejbezpečnější cestu za vodopád.

"Takže," otočila se an ke zbytku družiny. "Ta římsa je docela kluzká a..."

"Ale to bude nebezpečné!" vypískl bard s jasnými obavami v hlase.

"Po tom jsi snad vždycky toužil, ne? Pro syna a tak..." rýpla si nevinně Heratrix.

"Her," pokračovala An nevzrušeně. "Ty zůstaneš radši tady a..."

"Jak, tady? Ani náhodou! Jdu s vámi!" rozčílila se Her. "Kdo se má setkat s Mágem? Já!"

Chvíli se dohadovali a nakonec vyrazili všichni. První po římse opatrně našlapovala An, po ní se maličkými krůčky přisunoval Murgh a nakonec šplhala Heratrix, které dlouhá sukně značně komplikovala cestu.

 "Ta římsa končí mnohem dřív, než se tvářila," oznámila zpředu An. "Budeme se muset namočit."

A jako první motivačně skočila do bystrého proudu.

"A-ani t-to n-není moc st-studen-ný..." nechala se slyšet statečným hlasem.

Murgh zvedl oči k nebi, svou loutnu nad hlavu a po krátké modlitbě skočil za An.

"Uch," vyhekl.

"Já se všem omlouvám, ale nehodlám se utopit," oznámila Her.

Ohlédli se po ní.

"A nekoukejte, jo?"

Rychle si rozepla dlouhou sukni, která by ji pravděpodobně za pár vteřin stáhla pod vodu. Sukně se jí svezla k nohám a zachytila se na římse. Her ji zvedla a pečlivě uložila do torny. Pak skočila za ostatními. Jen vypískla, když ucítila ostré jehličky mrazivé vody.

"Můj plán má trhlinu," zkonstatovala An, když se šťastně dostali až za vodopád.

Vchod do jeskyně byl asi půl metru nad jejich hlavami.

"Já vám udělám podporu," nabídl se galantně Murgh. Postavil se pod okrouhlou černou díru, značící vchod. "An, vlez na mě a přese mě dovnitř. Potom to uděláme stejně s Her... a pak už se uvidí," přešel velkoryse slabý bod svého plánu.

"To asi nepůjde," řekla An.

"Proč?" podivil se Murgh.

"Nemůžu stát nad tebou. Nejsem... na to oblečená," řekla An upjatě.

Her káravě pokývala hlavou. "Pořád ti říkám, nos teplé spodní prádlo!"

"Nebo aspoň nějaké..." dodala po chvíli.

"Já se nebudu koukat," řekl Murgh a velmi se snažil, aby to znělo věrohodně.

Asi neznělo, protože nakonec se An rozhodla a nastavila Her z rukou stoličku.

"Jak tam vlezeš, zůstaneš stát na místě, ano?" poprosila ji a vysadila nahoru.

Pokud ovšem nechtěla zůstat dole poslední, ocitla se znovu před stejným dilematem.

"A nebo já to risknu, Murghu, můžeš, prosím..." požádala nakonec.

Murgh stejnou službu poskytl An.

"Nemusíš tak okatě koukat nahoru," přitáhla si An svou krátkou sukničku blíž k tělu.

Her mu sklopila jeho klobouk do čela.

"Stejně nic nevidím," ohradil se Murgh zklamaně.

Nakonec se obě dívky naklonily a podaly ruce bardovi. Murgh se vcelku šikovně dostal za nimi.

V jeskyni vládla tma, bylo slyšet jen hukot tříštící se vody. Her si natáhla sukni zpátky.

"Díky bohům za dračí kůži," poznamenala spokojeně An. Z torny z uvedeného materiálu, o kterém je známo, že je vodoodpudivý, vytáhla pochodeň a křesadlo. Rychle zažehnutý plamen všem výrazně zvedl náladu, i když kruh světla nebyl širší než pár desítek centimetrů.

Po několika krocích (Murgh šel jako nejstatečnější – a nejvíc bledý – první, Her se ho držela za cíp vesty a zezadu je kryla An) se chodba poněkud rozšířila a světlo pochodně se rozlilo okolo skupinky. Chvilkovou radost ovšem brzo vystřídal výkřik děsu. Vyšel z Murghových úst, i když ten to později zcela odmítal.

V tuto chvíli však před zděšenou skupinkou stálo několik, hm, bytostí. Byly sice z masa a kostí, ale... řekněme, že toho masa už na těch kostech nebylo tolik, co bývalo. Zato bojovného ducha měly na rozdávání. Ač byly zřejmě překvapené stejně jako ti tři, chopily se rezatých mečů a s řinčením a skřípáním se vrhly na skupinku.

Bard překvapil všechny, nejvíc asi sám sebe. Zařval, vytasil bojovou hůl a vrhnul se na příšery, až z nich kosti lítaly. An mu srdnatě asistovala a Her vytáhla svoji dýku. Ovšem než ji stihla použít, z kostlivců zbyl jen smrdutý prach.

"Doufám, že tu nejsou dalš-..."

"ÍÍÍÍ!" vypískla Her, když zahnuli za nejbližší záhyb chodby.

To, co se na ně vyhrnulo, mělo tělo jako obr, ale k tomu hned dvě hlavy. A v rukou mohutné těžké kyje, kterými se to začalo rozmachovat kolem sebe. An bez váhání vytrhla z toulce otrávený šíp a bez dlouhého míření trefila obludu do středu hrudi. Murgh překonal mdloby a pustil se do svalovce. Her si vzala příklad z An a trefovala se do příšery pomocí luku.

An nepřestávala nemrtvého provokovat: "Hlavy, řekněte mi, která z vás je chytřejší?"

Přesila nakonec zvítězila a hora masa se sesula k zemi. Přátelé ji opodál následovali.

"Ale já to fakt chtěla vědět," ohradila se An.

"Víc hlav, víc ví," pravil prorocky Murgh.

Po krátkém odpočinku se skupinka zvedla. Chodba byla stále členitější, tak se několikrát stalo, že některý z hrdinů se s válečným řevem vrhl na stalagmit, stalagtit nebo stalagnát, ale žádní další skuteční nepřátelé už se nezjevili. I přesto byla Her dost pobledlá a hlas se jí chvěl, kdykoli promluvila.

Po delší době se chodba roztáhla do šíře obou stran a před skupinkou se objevilo něco jako široká vrata, vytesaná ve skále.

Před vraty se ve světle pochodně bělala hromada kostí. Her zavrávorala.

"T-to je jen umělé," pokoušela se ji utěšit An. "Jen na efekt, víš?"

Když došli blíž, an si neodpustila otázku: "Her, jsi si jistá, že ten tvůj mág není požírač duší, nebo tak něco?"

"Promiň, jen vtip," dodala honem, když uviděla její výraz.

"ALE JÁ JSEM LIDSKÁ.." ozval se temný hlas z hromady kostí.

Her tiše zaúpěla.

"Cože?" rozhlížela se An.

"ŘÍKÁM, ŽE JSEM LIDSKÁ..." pravil ten hlas znovu. Hromada se pohnula a jedna z kostí se začala hrabat na povrch. Přátelé na nic nečekali a vzali nohy na ramena. Vědomi si svého úkolu, běželi samozřejmě DOVNITŘ.

(7.5.2010)