Áine nebo Heratrix? – část druhá

Heratrix byla natolik šokovaná, že nechala svou klisničku, aby šla, kam se jí zlíbí. Ta nejdřív nespokojeně frkala a nejistě otáčela hlavu po své apatické jezdkyni, potom však pohodila hřívou, což je v řeči koňského těla stejné jako pokrčení rameny, a zamířila ven z města hlavní branou. Her se sklonila k jejímu štíhlému krku, objala ji a v této poloze se nechala nést.

Klisnička se vydala známou cestou přes les k Andoru. Věděla, kde se vyhnout nebezpečným místům a kde raději zrychlit do klusu, aby svou paní nepřivedla do potíží. Po paměti dorazila až k domu Abegotha. Když zastavila a tichým zaržáním se pozdravila s jeho koňmi, párkrát přešlápla, aby upozornila, že toto považuje za vhodný cíl pro dnešní noc. Heratrix nezbylo, než s ní odevzdaně souhlasit.

Nesměle zaklepala. Maličko pookřála, když zaslechla známé šoupání bačkor po schodišti a podrážděné mumlání, které znamenalo, že pán domu je přítomen. Dveře se pootevřely a svíce, která se v nich ukázala, vytvořila na zápraží obdélník zlatého světla. Mrmlání se změnilo v nadšené přivítání.

Brzy nato seděla Her u stolu, v ruce držela pořádný hrnek horkého čaje s medem, před sebou jídla v množství pro pětičlennou rodinu obrů a čelila Abegothovým otázkám. Vyprávěla o zvláštní cestě a o setkání s Bělovousým. Pookřála, když Abegoth projevil zájem o její staronové jméno, a dojalo ji, jak posmutněl, když mu řekla o smrti svých rodičů. V tu chvíli cítila neodolatelné nutkání mu sednout na klín, opřít si hlavu o jeho rameno a nechat se hladit po zádech. Zatřepala hlavou a pokračovala ve vyprávění.  Abegoth ji celou dobu konejšivě hladil po ruce, naslouchal a občas se zeptal na nějaký detail.

Zarazila se, až když došla k bolestnému rozhovoru s An.

Byla ráda, že pozdní hodina ukončila její zpověď a nemusela znovu rozkrývat čerstvé rány. Nahoře se převlékla, opláchla v sudu s vodou a s úlevou se schoulila pod peřinu. Když se Abe, také převlečený a umytý, dostal nahoru za ní, už skoro spala. Vnímala, že se potichu položil na druhou půlku postele a po malých kouskách se postupně přiblížil až k ní. Využila dojmu, že spí, a jakoby ze spánku se otočila k němu. S hlavou na jeho rameni konečně uvolněně usnula.

O několik dní později jela ráno jako vždy do krejčovství v Andoru, aby si vyzvedla nové objednávky a pustila se do práce. Kolem poledního se tam zastavila Gorlae. Všimla si, jak je Her sklíčená a pozvala ji na čaj do svého sídla v Tarkasu, novém řemeslnickém městě, které nedávno vyrostlo závratnou rychlostí na místě původně bezvýznamné osady. Byla milá a Her se docela těšila na rozptýlení od smutných myšlenek kolem hádky s An.

Jistě, An byla vždycky tak trochu panovačná a manipulující, Her u ní ale vždy nacházela oporu a měla v ni bezmeznou důvěru. Poslední incident však přinesl něco dosud neznámého: nepochopení, odmítnutí a Heřiny znovu oživené obavy, že vlastně není tím, za koho ji An chce mít.

"Myslím, že už mě prostě nemá ráda, a tohle byla záminka, jak se mě zbavit," vzlykala Her a otírala si oči do Gořina kapesníčku. Seděly spolu v Tarkasu, v zadní místnosti za řemeslnickým obchodem. Proti všem svým přesvědčením Heratrix nakonec prozradila, co se mezi ní a An stalo.

"Vždycky jste se rychle udobřily, to by muselo být něco mnohem horšího, abyste se nevrátily k sobě," utěšovala ji Gorlae.

"Mezi tebou a An je to výjimečné," pokračovala. "Tebe miluje, nejsi jen její hračka... jako jsem byla já," zamumlala sama pro sebe.

"Pro An byli vždycky všichni hračky," řekla tiše Heratrix. "Proč bych já měla být výjimkou?"

"Tak to ne," rozhodně řekla Gor. "To, co bylo, bylo. To bylo An, ne Tebou. Ale od té doby, co tě má..."

Těžce si povzdechla. "Ne, Her, ty opravdu nejsi její hračkou. Ona tě miluje."

"Vždyť nemám nic, čím bych ji mohla okouzlit. Jsem jen obyčejná, hloupá švadlenka. Hned si najde náhradu, uvidíš. Má na to plné právo..."

Her se rozplakala.

Z obchodu se přes dveře donesla ozvěna jasného, ale podrážděného hlasu: "Nevadí, tak jí vyřiďte, že jsem tady byla. Stavím se zase zítra."

Her zbledla. Tázavě se podívala na Gor: "Vidíš? Já už ji slyším všude, mám halucinace..."

Gor svižně vstala a otevřela dveře dokořán. Za nimi stála An v zeleném a domlouvala se s obchodnicí.

"Myslím, že byste si měly promluvit," řekla trochu smutně Gor.

Her polkla naprázdno.

An ztuhla a chvíli vypadala jako ledová socha. Potom tiše odvětila: "Myslím, že si nemáme co říct."

Otočila se na patě a zmizela z krámu.

Her se znovu rozplakala. "Vidíš? Nemá to žádnou cenu..."

Gor k ní přistoupila a bezradně ji objala. "No tak, Her, neplakej..."

Hladila ji po vlasech a uplakaných tvářích.

V tu chvíli se znovu rozrazily dveře obchodu. Jako bůh pomsty v nich stála An.

"Tak ty jsi teď s Gorlae?!" vykřikla An rozčileně.

Her jen bezmocně vytřeštila oči.

"Proč tady křičíš?" zasyčela na ni Gorlae. "Ty se máš o ni starat! Ona teď kvůli tobě pláče..."

"Jaké máš TY právo se do toho PLÉST?!" řvala An na Gorlae.

"Právo její kamarádky," ohradila se Gor.

"Tak vy jste teďka kamarádky?" protáhla jízlivě An.

Her se mezitím trochu sebrala. "Gor nic špatného neudělala. Rozumí mi a nenadává mi za to, kdo jsem. Co se s tebou stalo, An?"

"Se mnou se nestalo nic, to jen s tebou, ty... Áine." V jejím hlase bylo tolik zlosti a opovržení, až to Her vyrazilo dech.

Chvíli trvalo, než našla vnitřní sílu říct: "Pojďme to vrátit zpátky, před tu hádku, An. Řekni, čeho se bojíš? Já se přece nezměnila!"

"Už mě nemáš ráda. Utekla jsi! Copak nevidíš, že tě miluju?"

Her se jí podívala zpříma do očí. Ze všech sil se snažila, aby se její hlas nezachvěl.

"Ne, An. Teď zrovna to nevidím, a to mě bolí. Ty nemiluješ mě, ty miluješ svou vlastní představu nějaké Heratrix. A ukázalo se, že ta představa má se mnou jen málo společného... Jestli ti vadí, že jsem se kdysi jmenovala Áine a že tím pádem jsem teď Heratrix i Áine, že mám někde rodinu, pak máš ráda jen část mne. Ne celou."

An se celá schoulila. "Vím to. Že mě nemáš ráda. A plným právem."

"Jak to, že tě nemám ráda?" ptala se Her překvapeně.

An zoufale rozhodila rukama: "Tak proč po mě chceš nesplnitelné?"

Her na ni jen nechápavě zírala.

"Her, já nedokážu opustit Andarii!" skoro vykřikla An. Pak dodala tišeji: "A ještě míň dokážu opustit tebe..."

"Ale An, já přece po tobě nechci, abys opouštěla Andarii," bránila se Her. "A zrovna tak nechci, abys opouštěla mě," přiznala potichu. "Budeš si to ale muset sama rozmyslet. Nemůžeš mít ráda jen ten kousek ze mě, který se ti hodí."

An ji sledovala bez hlesu.

"Na shledanou, An," řekla Heratrix třesoucím se hlasem. "Dej mi vědět, jak ses rozhodla."

Už neměla sílu loučit se s Gor, a tak jí jen spěšně kývla na rozloučenou.

Vyšla rychle do tmy, vyskočila na překvapenou kobylku a pobídla ji do klusu.

(8.5.2010)