Heratrix byla natolik šokovaná, že nechala svou klisničku, aby šla, kam se jí zlíbí. Ta nejdřív nespokojeně frkala a nejistě otáčela hlavu po své apatické jezdkyni, potom však pohodila hřívou, což je v řeči koňského těla stejné jako pokrčení rameny, a zamířila ven z města hlavní branou. Her se sklonila k jejímu štíhlému krku, objala ji a v této poloze se nechala nést.

ÁINE NEBO HERATRIX? – část první

Zlomek vteřiny nato dopadli na tvrdou dlažbu. Svět kolem nich byl ozářen západem slunce, jehož rudé paprsky zbarvovaly obdélníky světlého kamene okolních budov. Nezaměnitelná vůně Thyru je vítala doma.

Dlouhé schodiště muselo vést do samého nitra hory. Bylo stále užší a temnější. Okolní pachy ztěžkly příchutí práchniviny a podzemí. Schodiště pokračovalo dlouhou monotónní chodbou, která po dlouhém úmorném pochodu vyvrhla dobrodruhy ven, na stísněné prostranství obklopené vysokým, neprostupným stromovím.

Za vraty se jeskyně změnila v chodbu, zřejmě vytesanou ve skále, nahrubo vydlážděnou plochými kameny. Ze stěn místy trčely zrezlé držáky na pochodně.

Skupinka dobrodruhů kráčela mnohem obezřetněji než na počátku výpravy. Vtípky, kterými se navzájem povzbuzovali, měly stále blíže k černému humoru. Tam, kde chodba zahýbala, pro jistotu vysílali barda prozkoumat, co se skrývá za rohem, opatrně nakukovali do dveří, které míjeli. Napětí z nich sálalo každým pórem.

Snažili se držet směr, který jim ukázal veverčí svitek. Cesta je vedla vcelku příjemným lesem, sluníčko mírně prohřívalo mechové polštáře a kreslilo na ně zlatavou mozaiku. Místy potkali drobnou lesní zvěř, která před nimi prchala, když se příliš přiblížili jejím stezkám. Vzduch voněl svěží zelení a za družného hovoru cesta rychle ubíhala.

Jednoho chmurného, deštivého rána se po Andoru šířila smutná novina (smutné noviny se vždycky šíří za chmurných, zejména deštivých dní). Bard, ten nadějný mladý bard jménem Murgh, zemřel. Pohřební průvod bude vypraven následujícího dne, kdy budou bardovy ostatky důstojně uloženy do hrobky v tichém háji za sídlem Družiny rytíře Thomase von Chavy.

Po návratu z další neúspěšné výpravy bývala Heratrix často zamlklá. Přes den sedávala u stavu v andorském obchodu a mlčenlivě souzněla se starým prodavačem Dakotou. Když přišli zákazníci, obsloužila je ochotně a s úsměvem, ale jaksi bez života. Po setmění buď odjížděla do Thyru a pomáhala An a Robin s obsluhou v hospůdce nebo přespávala u Abegotha.

Po několika týdnech, kdy skupina putovala stále více na sever, došli až do města věčného ledu. Země tam byla pustá a nehostinná, stejně jako její obyvatelé. Slunce téměř nevystupovalo nad obzor a těch pár hodin, které bylo možno nazývat dnem, jen neochotně pouštělo pár našedlých pruhů světla na hrubé stavby okolo náměstí.

"Co chtít?" obořil se na ně hrubým hlasem muž mohutné postavy, zarostlý a oblečený v těžkých kožešinách. V ruce třímal dubovou kuši a nevypadal právě na nezávaznou společenskou konverzaci.

Ráno se probudili občerstveni klidným spánkem. An zkontrolovala zranění všem dobrodruhům, tu očistila ránu lektvarem, jinde obvázala, ale největší zásluhu na rychlém hojení měl její zářivý úsměv, který rozdávala všem.  Pojedli něco málo ze zásob, které si vezli s sebou v sedlových vacích, opláchli obličeje v nedalekém potoce a vyrazili na cestu ještě předtím, než se rudý kotouč slunce vyhoupl nad špičky stromů.

Přenocovali u rozložitého dubu. Než se utábořili, jeden z mužů skolil statného kance, kterého pak Heratrix zručně upravila k večeři.